Titulek je samozřejmě přehnaný. Je to kvůli lákání vás, čtenářů. Na Moravě jsem byl všeho všudy párkrát. Nic o ní nevím. Jsem Pražák plný předsudků. Měl bych si spíše za ten titulek stoupnout před zrcadlo a nafackovat si.
Jsem vzdálen militantních “pražských” postojů, vyjadřovaných například těsně po té, co automobil mine cestou na východ na D1 odbočku na Milovice, sloganem: “Tak tady už se člověk holt česky nedomluví…”, popřípadě: “A jsme tu! V Asii!”
Na druhou stranu, dobře si pamatuji situace před takovými čtyřiceti lety, kdy si našinec skoro nemohl dopřát těch deset dvanáct kousků “U Glaubiců”, aniž by se ho nepokusil sejmout nějaký roztatařený moravský chalan. A to vše, jen kvůli tomu, že nám, Pražákům, narostly zobáky jinak, než tomu jinému živočišnému druhu z Brna. (Název města vznikl, jak víme, bolestným povzdechem praotce Mora nad místem, kde mu bylo se s tlupou usídlit: “Brrr! No, co se dá dělat…?”)
Tak si to před pár dny šineme po D1 směrem na východ a koukáme: No, fakt! Chodí se tu po dvou. Jako normálně, po zadních. Trochu rozpačitě si odříkáme ty hlášky zmíněné nahoře. Žádná velká sranda. I té automobile se motajó podobně jako v Pražce. Po nějakých padesáti kilometrech jízdy po tankodromu D1 hlásí “Zelená vlna” Radiožurnálu zácpu na stopadesátém kilometru. Zdržení padesát minut. Operativně svolané mobilní zasedání štábu výpravy rozhoduje o sestupu z dálnice na exitu “Jihlava” a kormidlení „starou vídeňskou“ přes Znojmo na cílový přístav Mikulov-centrum.
Čas se začíná vléct. Stejně jako se vlečou povozy v našem směru. Největší krizovku vyvolal někde před Znojmem (světe, div se!) maďarský řidič dodávky. V nepřehledných úsecích s plnou čárou uprostřed silnice to pral sedmasedmdesátkou a na těch pětadevadesát to vyhnal vždy jen na rovných úsecích, takže byl nepředjetelný. V jediné chvíli, kdy se silnice v našem směru rozdělila v mírném stoupání na dva pruhy a kamion jedoucí ještě mezi námi a padouchem gentlemansky uhnul, abychom konečně mohli Maďara sejmout, tak Maďar zůstal v levém, rychlém pruhu a byli jsme namydleni. Klakson nepomohl a vztyčené prostředníky všech rukou všech členů osádky byly jen malou náplastí na bolest, jakou nám způsobil…
Historická vložka aneb co praví česká bible: “Maďaři jsou, zkrátka řečeno, holota,” zakončil starý sapér Vodička, načež Švejk poznamenal: “Někerej Maďar taky za to nemůže, že je Maďar.”
“Jakpak by nemoh,” rozčiloval se Vodička. “Každej za to může, to je hloupost.”
Tady, jak vidíte, začíná být příběh trochu složitý. Už přesahuje jen běžné vyprávění s jemně naznačenou literární ambicí. Začíná se jednat o problematiku sociologickou i antropologickou. Jde o národní identifikaci a v souvislosti s tím i o problematiku vstřícného a předsudečného vymezování se vůči “jiným”. Všimněte si, že výlet na východ od Prahy se pojednou stává skoro “trýlerem”. Za Milovicemi se osádka vozu ocitla na “nepřátelském” území. Už se “nedomluví rodným jazykem”. Pohybuje se “v Asii”. Její dopravní pohodlí je narušováno a prakticky i ohrožováno nájezdníky z Maďarska. Navíc, je možné, že v dodávce s maďarskou poznávací značkou nesedí Maďaři, nýbrž bojovníci nějaké fundamentalistické skupiny, kteří jsou na obhlídce v České republice. Situace se dramaticky vyostřuje.
Náhle se na několik vteřin silnice uvolní. Řidič reaguje bleskurychle a Maďara vykosí. Osádka předvede již zmíněnou prstohru. Kdosi polohlasem poznamená: “Teď by měl přijít semafor, aby nás měl ten naštvaný Maďar možnost dojet a zmlátit!”. Osádka se uštěpačně směje. Po půl kilometru přichází pasáž “Musíme to opravit! Vaše ŘSD” a “Frézování vozovky”. A semafor. Vůz zastavuje. Cvakají zámky. Maďar nás dojíždí. Je to stařík na hranici životnosti a jeho souputnice totéž. Vozem se nesou úlevné oddechy.
O třicet kilometrů později se zasekáváme za brněnskou oktávií. Rychlost 89-91 km/h. Řidič je už otráven z předchozího kodrcání za Maďarem a po krátkém váhání volí předjížděcí manévr. Zbytek osádky tomu nevěnuje větší pozornost, ovšem po chvíli řidič praví: “Tak tohle je typickej Brňák! Když jsem jel za ním, tak to držel na devadesátce a jak jsem ho předjel zrychluje! Už jedeme sto dvacet! A to ani nemáme pražskou značku, jen ústeckou!” A po chvíli řidič praví: “A kua! Blbec jsem já! Jsou to cajti a pěkně si mě vychutnali!”
No, z dlouhé historky krátkou. Bylo to za litr.
Pak se objevila Pálava. Je to tam pěkné! Skvělí lidi! I pivo tam pijí! A jasně, máte pravdu! To víno! Ňam.
P.S. Ta “zácpa” na D1, co měla být 50 minut, byla ve skutečnosti minut ani ne dvacet, jak hlásila osádka spřáteleného tanku, který celou cestu odjel po tankodromu D1, ovšem o hodinu (nejméně) rychleji, než trval náš kodrc “starou vídeňskou”. Zelená vlna – doprava aktuálně. Tak určitěééé…
