Slova z titulku vyslovil více méně v téhle podobě francouzský automobilový závodník Marcel Renault. Byl to “stopro” adrenalinový týpek, chlapák, co se tím nepáral. Automobily byly novou atrakcí a lidé jako Marcel Renault razili nové hračce cestu (no, vlastně skoro spíše dálnici) ke slávě. Firma Renault je jedna z mála, která prošla celou cestu od výroby v kůlně na zahradě rodičovského domu až po megafabriky 21. století. Leč: málo platné, už v počátcích firmy, na začátku dvacátého století měla média ohromnou moc a senzace byly vždy něčím, co se dobře v médiích prodává. Automobilové závody byly už tehdy nejrychlejší cestou, jak značku představit veřejnosti a dokázat, že je fakt dobrá. Jo, reklama se tomu říká… A Marcel? Ne, že by to heslo jemu osobně nějak nesedlo. Při závodě Paříž-Madrid, bylo to v roce 1903 (ještě to mám přímo před očima), se nedaleko Angouleme vybagal se svým 16ti koňovým závoďáckým Renaultem, když zvířený prach z auta jedoucího před ním způsobil, že Marcel přehlédl varovný praporek před nebezpečnou zatáčkou. Zastavil ho v plné rychlosti strom. Marcel Renault zahynul.
Dlouhý úvod, zde už konečně stať. Vybavilo se mi to titulkové heslo pokaždé, když jsem v posledních týdnech mířil ze Severu do Prahy via Jestřebí, Doksy, Mladá Boleslav, matička Praha. Pravděpodobně jste se s tím automobilovým druhem také setkali. Řekl bych, že tenhle typ “opatrného” řidiče vyrazí (pouze v letních měsících) z domovské garáže, na prvních sto metrech dosáhne špičkové rychlosti kolem 52-53 km/h, a tím to hasne. Tuto rychlost už při zbývající, libovolně dlouhé cestě mnoho nezmění. Možná, že nějakou shodou náhod se při klesání dopustí i rychlosti 61 km/h, ale bývá to jen krátkodechý výstřelek.Prvních sto metrů tedy v pohodě, zbývajících sto kilometrů pak utrpení pro všechny kolegy řidiče, které tohle zjevení bohužel potkají. Já jich zažil tak do desíti kusů a vždy znamenala jejich “opatrná”, česky ovšem “pomalá”, jízda absolutně kritické nebezpečí pro všechny, kteří se kolem nich museli pohybovat. Za každým “pomalíkem” se (řeč je teď o pasáži Jestřebí-Doksy-Mladá Boleslav) okamžitě vytvoří fronta aut, která by chtěla a mohla jet tou více méně devadesátkou, ale nejde to. V cestě jim stojí monolit, loket vystrčený z okénka varuje “nepředjížděj mě, nebo tě šťouchnu!”, místo helmice má obsluha brzdícího tanku slamák. Ostatní kolegové řidiči se pokoušejí překážku provozu nějak minout. Většinou za cenu riskování vlastních i cizích životů, neboť i v protisměru jedou motoristé, kteří trochu spěchají, aby dohnali časovou ztrátu, kterou jim způsobil nějaký “pomalík” v jejich směru. Silnice se tak stávají řetezcem krizových situací, jež by nastat nemuseli, kdy se všichni srajdili tou devadesátkou a nehonili si ega tím, že ostatní zdržují. Podezřívám “pomalíky” z tohoto druhu sadistického mučení ostatních motoristů. Vždy, když se mi poštěstilo některého z nich předjet, neseděl za volantem vytřeštěnec, svírající křečovitě bledými prsty s modrajícími klouby volant, nýbrž spokojený bařtipán se samolibým výrazem, obklopený fandící rodinkou. Možná jsem něco zaspal. Možná je to nějaký nový druh “adrenalinu pro celou rodinu”. Když to jejich přičiněním někde kolem nich křachne, dělají si nejspíš čárky do kytičkovaného zápisníku.
Variace těchto “lovců nehod”, kteří operují na běžných silnicích, jsou odborníci na dálnice. Ti se pohybují rychlostí těsně pod maximálkou tiráků. Tím se jim “daří” vyrábět dálniční špunty a to tak, že svou “pomalostí” nutí tiráky, aby je rychlostí o dva až tři kilometry vyšší, než jakou se slimákuje “pomalík”, předjížděli, pokud možno ještě ve stoupání. Nastávají pak situace, že se k tomuto špuntu odzadu přiřítí smečka naštvaných závodníků, které před tím půl hodiny zdržoval na okresce jiný pomalíkový masový vrah a pak je na ABS a dobrých pneumatikách, jak to z té stoosmdesátky srazit na pár metrech k té pětaosmdesátce, kterou se pohybuje po dálnici “špunt”.
Tak ještě čtrnáct dnů. Pak to – doufám – “špuntaři” zase na rok vzdají, zavřou “špunty” do garáží a budou se věnovat nějaké jiné okolní občanstvo prudící činnosti…
