Tak jsem na poslední chvíli přece jen využil nabídky Klubu českých turistů Krásná Lípa a přidal se k účastníkům sobotního (25. 7. 2015) zájezdu na (nejen) Uhelné safari. V žádném případě nelituji, litovat mohou spíš ti, co se nenechali přesvědčit, pár míst v autobuse zůstalo nevyužitých.
Argumentem, který pracuje v těchto případech pro mou účast, je nástupní místo ve Varnsdorfu. Čímž nemusím řešit nic jiného, než správně natažený budík, protože výstup je na tomtéž místě a já se nemusím o nic starat.
Začátek tedy moc dobře nevypadal. Po předchozích dnech skvělého horka a slunečna vlezlá zima a hlavně déšť. Což se ale nakonec paradoxně ukázalo jako velká výhoda – neprášilo se. A kde? No dole v dole… Pokud někde uvidíte nabídku s možností účasti na Uhelném safari, neváhejte a skočte po ní. Opravdu to stojí za to (a jednotlivce neberou). Po překonání výjezdních obtíží (jedna z účastnic okradena na zastávce „mladíkem“ odpadla – čekala na policii, někteří nevydrželi na nástupních místech a naháněli jsme je po krajině) nakonec plynule pokračujeme do Mostu, kam dorazíme před sídlo Severní energetické takřka nachlup. Překvapení – původní harmonogram počítal s cca 2,5 hodinami, a ono to bude trvat přes 4. Nakonec vlastně žádný problém, všichni mají volno a nikomu posun časů nevadí.
V zasedací místnosti si můžeme nabrat propagační materiály, pytlíček na uhlí a hlavně vyslechneme pokyny. Skupina čítá maximálně 20 účastníků, kteří podléhají pokynům průvodce. Což je víc než pochopitelné a plně se to ozřejmí v okamžiku, kdy stojíte některému z těžebních monster „z očí do očí“. Dopravu zajišťují upravené skříňové Mercedesy. Jsme rozděleni do dvou skupin, musíme podepsat srozumění se školením a pak už vyrážíme, každá skupina jinam. Já jsem v té, která míří do lomu Vršany, ti druzí jedou do lomu ČSA. Nejprve zastavujeme u vyhlídkového místa, odkud lze přehlédnout celý těžní prostor, ten aktivní, i ten již skrytý, rekultivovaný. Historie, současnost, technická fakta, něco o ekonomice – člověk vlastně nemá představu, co všechno se skrývá za jednoduchým pojmem „povrchová těžba“. Za chvíli už sjížídme hluboko pod povrch, první zastávka je u částečně odkrytého zkamenělého stromu. Zatím se neví, komu tenhle vzácný artefakt připadne, ani jak je vlastně velký.
Sjíždíme dál, vlastně níž. Obří rypadlo oranžové barvy slouží k odebírání skrývky – tedy hlušiny nad samotnou uhelnou slojí. Impozatní parametry, neuvěřitlná čísla a hlavně fascinace tím, jak rychle ta potvora jede. Krajina mizí před očima… Přes všudepřítomné pásové dopravníky, nastavované speciálními pohonnými a kontrolními stanicemi, ještě níž. Menší strojovna modré barvy se zakusuje už přímo do uhlí. Tady do poslední vrsty, pod námi už je zase jen hlušina. A na dohled pracuje výsypka, kam se dostávají tuny materiálu od prvního kombajnu a zasypávají místa, kde už se nic těžit nedá.
Stoupáme zpět, slunci vstříc. K místům, na nichž by dnes už těžko někdo poznal, jak vypadala. Stromy, louky, pole, vodní plochy. Nebo třeba hippodrom (druhá skupina měla mít namířeno na autodrom, ale podle fotek byla taktéž u koní). A nakonec do míst, kde stávával původní starý Most a odkud byl zachráněn děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie. A tady, u jezera Most, jde o poslední zastávku a výklad, pak už vysedáme pod zachráněným kostelem. Volno k prohlídce kostela a výstupu na věž, já ho využívám ke zdokumentování sem přestěhovaných světeckých sloupů, v kostele jsem byl před pár lety.
Když se konečně sejdeme, přejíždíme k Bílině, k nově rekonstruovaným lázním Kyselka. Tedy, lázním… Pro nás odchovance západočeského lázeňského trojúhelníku spíš lázničky – dvě budovy, park, ani tu není veřejný vývod zdejšího pramene a kdo chce ochutnat, musí kupovat lahve. Nad lázněmi zasedáme ke stolům v Kafáči, kde zrovna probíhá svatba a tudíž naš objednávky klouzají v čase a chvílemi jsou tlakem okolností měněny. Zrovna levno tu taky není.
Takže další časový skluz. Počasí nám ale přeje a tak je vlastně jedno, kolik je hodin, když se konečně vydáváme na Bořeň. I když pohled zdola vypadá hrůzostrašně a vrch vypadá velmi nepřístupně, cestička po zelené krouží kolem vcelku v pohodě a odbočka naučné stezky na vrchol se dá přežít. A ten výhled! Na jedné straně pomalu vidíme až k nám do Výběžku do oken, na druhé straně celé Krušné Hory, a samozřejmě České středohoří. Kostelíky, sídliště, hrady, elektrárny, doly… Pod zadkem vyhřátou skálu a kochat se a kochat.
Zbývá už jen sestup zpět, přes hospody k autobusu, a vypravit se na zpáteční cestu.
Další fotky (i z trasy, kterou jsem neabsolvoval) k vidění na webu KČT Krásná Lípa – od Líby Šaferové ->, od Ladislava Šolína -> a od Martina Waldhausera ->
