Když se v českých novinách objeví fotka mladého Leonarda Di Capria, je tu velká pravděpodobnost, že jejím autorem je Miloš Fikejz, fotograf, filmový publicista a knihovník. V tom roce, když Leonarda v Karlových Varech fotil, jsem byl na filmovém festivalu poprvé; on byl tou dobou už zkušený harcovník. Několik let jsme pak spolu pracovali ve festivalovém deníku a často sdíleli jeden pokoj. Několikrát se stalo, že jsem si vzpomněl na nějaký film, který jsem si pamatoval spíš chatrně, naznačil jsem děj, možná přidal jméno jednoho dvou herců, které jsem si byl schopen vybavit a Miloš zalistoval nejprve ve své paměti a pak v nějaké encyklopedii, kterou třeba napsal a za chvíli jsem věděl, jak se film jmenoval, kdo a kdy ho natočil. Neuvěřitelné. Teda alespoň pro mě.
Poslední roky se už jenom potkáváme, Miloš jezdí jako spolupracovník festivalu (revize festivalového katalogu etc.), já se po kolonádě potloukám jako zástupce jednoho společenského týdeníku (Reflex) a celou tu dobu se domlouváme, že uděláme rozhovor. Letos na to konečně došlo.
Miloši, kdy jsi vlastně přijel na festival poprvé?
Do Československého filmového ústavu jsem nastoupil v roce 1980 a na festival jel poprvé v roce 1982 a byl jsem tehdy takový „chlapec pro všechno“. Byl jsem třeba spojka mezi tehdejším deníkem a fotografem, panem Mirvaldem. Běhal jsem s exponovanými filmy do místní provozovny Fotografie v Bulharské ulici a potom zase zpátky s kontakty do redakce, která byla na internátě v Drahovicích. Grafik Jaroslav Weigel, známý také jako cimrmanovský herec, vybral potřebné snímky, já je pak vyzvedl ve Fotografii a frčel s nimi do tiskárny. A tak pořád dokola. Ovšem festival byl tehdy poněkud jiný než teď. Filmy převážně ze spřátelené ciziny. Když večírky, tak spíš na tajňačku a tak…
A pak jsi začal fotit…
První opravdový foťák jsem si koupil v roce 1986. Byla to po takových těch Smenách první zrcadlovka. Východoněmecká Praktica s výměnnými objektivy a měl jsem tehdy i blesk!
A pomaličku, polehoučku jsem začal fotografovat.
Hlavně české tvůrce. Potloukal jsem se tak po Thermalu a kolem něj a tu a tam někoho potkal; znáš mě, nejsem žádnejpaparazzi, a tak jsem se vždycky zeptal, jestli můžu udělat fotku a většinou to bylo velmi nenásilné, sedli jsme si, povídali a já jsem velmi nenápadně fotografoval.
Miroslava Macháčka, Františka Vláčila, Juraje Jakubiska… Třeba s Františkem Vláčilem jsme si dlouho povídali o knihovnictví. Svěřil se mi, že chtěl být původně knihovníkem.
A tak jsi se stal profíkem.
No, to je silné slovo. Nikdy jsem se tím neživil, jen si tím přivydělávám. Nejprve si tu a tam řekla o fotografii do festivalového deníku jeho tehdejší šéfredaktorka Milada Hábová a pak se přidávali i další. Redaktorky z filmových časopisů Film a doba, Kino, Záběr atakdále.
A nejslavnější fotky jsou asi ty s Leonardem.
Asi. To bylo z dnešního pohledu úplně neuvěřitelný. On sice nebyl ještě hvězda, ale měl už nominace na Oscara a Zlatý glóbus za film Co žere Gilberta Grapea? (ve kterém hrál hlavní roli Johnny Depp). Jenže to se tu ani moc nevědělo. Byl tu s německou babičkou a dědečkem z matčiny strany a já na ně natrefil na lavičce před Thermalem, kde byla prakticky liduprázdno. Leonardo byl bezprostřední a milý. Blbnul, předváděl se, nikoho z kolemjdoucích vůbec nezajímal. Tehdy před Thermalem se nevinul žádný koberec, spíš pusto a prázdno.
(A když nebyl s prarodiči, v jednom kuse somroval cigára, poznámka m.d.)
Podobně náhodné a z dnešního pohledu unikátní bylo setkání s panem Hrabalem, díky němuž jsem se dostal až do literatury.
A to bylo jak?
V roce 1988 tu byl s filmem Poslední císař režisér Bernardo Bertolucci. A když bylo po tiskovce, šla celá delegace na terasu a tam seděl i Bohumil Hrabal a takhle si šmrdlal ucho, jak to dělával. A mně se povedlo je poprosit o společné foto.
Ale jak jsem říkal, tehdy jsem používal blesk a byla to doba, kdy tahle technika ještě nepracovala úplně stoprocentně a tak, když jsem čekal, než se blesk dobije, poněkud jsem si nervózně sakroval pod vousy, ale opravdu spíš jenom pro sebe. S jistými problémy se mi je podařilo nafotit. Fotka tehdy vyšla dokonce v Lidové demokracii. Dva roky nato čtu Hrabalovu knížku Dopisy Dubence a on tam vzpomíná na karlovarské setkání s Bertoluccim, jak tam mladý fotograf, kterému se zasekl foťák, nadává a Hrabal ho uklidňuje: „Pan Bertolucci si to kráčí tím dlouhým balkonem, povídám, ty vole, máš nabitej aparát? Teď budeš mít snímek, máš, to vole? Mám, pane Hrabal… A podal mi ruku a kráčel tam, kde stál štáb televize… Povídám… Máš to tam? Pane Hrabal, já skočím z balkonu na ten ciment, mně se ten aparát posral. Tak, synku, jen klid, pan Bertolucci musí jít zase nazpátek, rozumíš?“ (No, a ten mladý fotograf, to jsem já).
Pěkná historka.
Ale já si tě pamatuju už jenom jako fotografa výhradně neblejskajícího.
Ano, časem jsem přehodnotil přístup k fotce a fotil jsem už jenom v přirozeném světle a v přirozených pozicích. Já prostě nejsem schopen lidi žádným způsobem aranžovat a upravovat.
Devadesátá léta, to byl asi pro fotografy a kinofily ráj.
Bylo to úžasné. Nejenom do Varů, ale i do Prahy přijížděla celá řada umělců, kteří sem před tím nesměli nebo o nás nejevioli zájem. Samozřejmě i celá řada emigrantů. Byly to stovky setkání a tisíce fotek. A stejně jako Di Caprio, přijely sem budoucí hvězdy, ke kterým by se dneska přes agenty asi člověk nedostal. Robert De Niro, Annette Bening, Keira Knightley nebo Scarlett Johansson.
A kromě hvězd, které jsou mediálně vděčné, jezdila spousta tvůrců.
A to mi teď trochu chybí. Režiséři, kameramani, scénáristi. Ikony a klasici světového filmu. Na ty teď moc nenarazíš.
Letos, k festivalovým padesátinám, vyšla kniha Příběh festivalu. Hlavní autorkou je Eva Zaoralová, ale ty ses na ni taky podílel.
Hlavní editorka Marií Grofová mne přizvala, abych se podílel na odborné revizi textu. A taky na dohledání a výběru fotek včetně těch mých vlastních.
Povedlo se vám najít něco, o čem se nevědělo?
Ani ne. Festival je poměrně dobře zmapován. Že by se našli nějaké nové fotografie v otevřených zdrojích, to se asi ani nečekalo a že by najednou někdo nabídl svůj neznámý soukromý archiv, se prostě nestalo. Překvapilo nás, jak málo fotek má třeba ČTK.
Letos jsem tě moc fotit neviděl.
Nemohl jsi. Fotil jsem jednou, dvakrát. Jinak tady fotí úplně každej, takže až se bude připravovat kniha ke sto letům festivalu, nemám strach, že by nebylo z čeho vybrat.
