Vždycky, když jedu do Ostravy, stane se mi něco s kolem u auta. Minule mi málem upadlo, letos jsem píchnul; naštěstí den předem a tak cesta do slezské metropole probíhala celkem v klidu. Jak je letos v módě, je i v Ově zavřená spousta komunikací, ale i to se dalo zvládnout.
A na ostravskou specialitu – jednosměrky nám nakonec poradil fintu jeden místní: když budeš odbočovat pořád doprava, nakonec tam dojedeš. Díky, Bohouši!
Jak patrně víte, začínalo se letos islanďankou Björk, kterou směl fotit jenom jeden extra vylosovaný fotograf. Björk vystupovala v masce, kterou po celou dobu vystoupení nesundala, což vedlo k docela zábavným spekulacím. Podle zpráv z backstage to ale opravdu byla ona a dokonce po vystoupení rozjela ještě jeho pokračování, fotografovat ani natáčet ale bylo zakázáno i tam.
Při vystoupení jsem konzumoval hlavně její videa, o kterých se mluvilo jako o sérii ‚ze života hmyzu‘, ale došlo i na hady a na slimáky. I na animovanou Björk.
Kapela Zrní, kterou jsem tuhle fotil v pidiklubu Progres v České Lípě, tady nastoupila s Janáčkovou filharmonií Ostrava, a i když chápu, že jsou muzikantské touhy všelijaké, tady by se asi vyplatilo počkat. Navíc jsem někde chytil kousek vysílání České televize, kde frontman kapely Jan Unger říkal, že se nijak dlouze nezkoušelo. Možná se to zkusit mělo. A trochu vymyslet. Škoda.
Ve čtvrtek večer jsem viděl ještě na jedné z menších scén kapelu Too Many Zooz a to bylo zjevení. Fotili se špatně, přišel jsem pozdě, tak přidám video.
V pátek jsem se nedostal do plynojemu na představení Dejvického divadla Ucpanej systém, ale k dispozici byl přímý přenos na ledkové obrazovce venku, kde bylo na slunci asi padesát stupňů nad nulou. Kdo mě zná, ví, že nejsem ani v tomto ohledu sluníčkový člověk, ale tohle jsem vydržel a rád a nejen proto, že se jedná o ‚nejsprostší‘ divadelní hru v historii (i když samozřejmě ano!), ale oni prostě to dejvičáci hrajou tak, že vás nenechají odejít. Klobouček dolů.
Muchu jsem poslední dobou viděl několikrát.
V Ostravě jsem ale viděl poprvé, jak při písni Ježíš (mrdá mi v hlavě) někdo odhodil berle. Nebo alespoň chtěl.
(Mimochodem: o Muše jsme se s některými kolegy bavili i večer. Třeba o tom, kde je její největší slabina, proč už není megahvězdou. Někteří tvrdili, že je to tím, že je z Brna. :)
Jestli sama Nikola přemýšlí o nějakém posunu jinam, těžko říct, každopádně jsem ji zahlédl (hledat inspiraci?) v úplném kotli na vystoupení St. Vincent.)
Cestou k hlavní scéně jsem se zastavil ještě na Black Strobe. Hutnej bigbeat to byl, ale nemohl jsem se zbavit pocitu, že je to nějaká parodie na Nicka Cavea.
A potom už to jelo.
Nastoupila kytarovka: Kasabian. Zvuk, že fotografům odlétávaly objektivy a zpěvákovo charisma prostupovalo celým prostorem dolních Vítkovic. Masakr.
Parádní set, ale když se potom zamyslíte a srovnáte to s vším ostatním, co bylo na Colours k poslechu, napadne vás jedno slovo. Dinosauři.
Pátek pro mě skončil se St. Vincent. Ta její kytara ve spojení s elektronikou je nekompromisní, jevištní prezentace strojová, celé je to vymyšleno ohromě a nakonec to bylo, pro mě trochu moc umělé a raději bych viděl ten proces vymýšlení. To bych ale asi chtěl příliš.
Sobotu jsem začal s Karlovými kojoty (Carlos and His Coyots), české rockabilly. Když nastoupí někde o půlnoci v sokolovně, musí to být jízda. Tady na ně bylo trochu brzo.
Polští The Dumplings jsou taková klubovka. Jestli na ně ještě někdy narazím, rád si poslechnu jejich koncert. Někdo mi říkal, že ta zpěvačka zní trochu jako Regina Spektor. Možná ano, řekl bych, že se občas stejně přepíná z hrudního do hlavového rejstříku.
Před hlavní večerní náloží jsem stihl ještě Sallie Ford. Dívčí kvartet na začátku ukázal, jak je sezpívaný v jednom kousku a capella a potom holky ukázaly, že nástroje nemají jenom pro okrasu.
Byly pěkně ostrý, naštěstí ne tolik, jak to vypadalo na začátku, když nechtěly povolit žádné fotografování.
Proběhl jsem potom jenom kolem podia, kde vystupovali Dub Inc, dal si jeden Radegast, zašel na Rudimental. Ano, v mém věku.
Nevím, jak moc se jedná o manažerský projekt kapely pro mládež, ale rozhodně je to poctivě odvedená práce. Umějí hrát, umějí zpívat. Mají své publikum, kterému předvádějí prvotřídní show.
Já to už asi víckrát poslouchat nebudu, ale oni nehrají pro mě. Žjo)
Poslední sobotní koncert, poslední focení, Clean Bandit.
Docházejí mi vlastní písmena a tak to opíšu z programu festivalu: propojení synthpopu, house, hip hopu a funky se smyčcovou klasikou … atakdále.
Prostě hodně napálená a místy vtipná fúze všeho, co vás napadne, nebo nenapadne. Radost z hraní a neposedné tenisky na nohách. I na těch mých.
Neděli jsem nestíhal. I ta polská dálnice už je místy stažena do jednoho pruhu, a tak jsem vyrazil raději dříve než později, tankování si – já blázen – nechal až na poslední pumpu před německou hranicí, kde tankovali asi úplně všichni bratři Poláci před cestou na západ a tak jsem na tuzemské pumpy dojel jentaktak.
V Ostravě to bylo opravdu veliké.
Areál Vítkovic, za ty tři roky, kdy jsem tam nebyl, už není jenom skanzen, spousta budov prošla zásadní rekonstrukcí a zdaleka se nekončí.
Dramaturgie festivalu je stále tisíce kilometrů před konkurencí a logistika festivalu je tak dokonalá, že běžný návštěvník si patrně nevšimne nějakého zádrhelu.
Občas se mluví o tom, že festival není levný, ale čtyři dny plně nabité tím nejlepším, co se dá sehnat?
Nevím, jestli se stejné zboží dá sehnat levněji.
Přesto ale na festival dorazilo přes čtyřicet tisíc posluchačů a nevím, jestli to nebylo úplně akorát, kolik areál v Ostravě snese.
PS. Úplně bych zapomněl na další dinosaury z NY, na Augustines. Hráli hutně a s chutí, ale frontman si, kurva drát, málem pěkně natloukl, jak je z fotky patrné. Ale i tohle dobře dopadlo.
