Je to jako přes kopírák.
Podobně jako v dobách, kdy probíhají mistrovství světa v hokeji či ve fotbale, a každý chlap a každá jedna-a-půltá žena se stávájí trenéry národních manšaftů, tak i v dobách finanční krize se národ proměňuje v armádu ekonomických expertů. Přesněji řečeno, nyní se to týká “řecké krize”. A já jsem jeden z těch téměř deseti milionů místních finančních géniů.
U nás jsme na tom skvěle. Dlužíme (stát) “jenom” 46% HDP. Řecko nějakých 180%. Tady se ukazuje, že jako vše jiné i dělání dluhů je druh umění a nehodí se pro každého. Když vás napříkad uloví revizor v pražské MHD, protože se na stanici nedal koupit lístek, vy to vysklíte a nezaplatíte a pak vám za pár měsíců přijde sdělení, že máte obstavený účet – věřte, že jste amatérští břídilové. Na takových dlužnících vydělávají advokátní a exekutorské firmy miliardy, hlavně za ty “penále”…
Když jste stát, který si v počátcích své dlužnické kariéry najme jako poradce jednu z proslulých amerických (ale ovšem nadnárodních) bankovních společností, pak to můžete rozjet ve velkém a skoro všichni advokáti a exekutoři jsou na vás, alespoň do času, krátcí. Dlužno říct, že i když to komentátoři neradi opakují nahlas, někde v začátcích toho “dělání řeckého dluhu” bylo (jak údajně poradili ti experti) čachrování s finančními statistikami země. No, a pak přijdou ty konce…
Je mi líto, že řecké finanční trápení nemá žádné dobré řešení. Je mi to líto především kvůli Evropě. Jsem jeden z těch idealistů, kteří věřívávali, že “projekt” Evropa je o spolupráci, jež je cestou k všeobecné prosperitě a -řekněme- trvale udržitelnému růstu. Tím pádem nedostanou národové nějaké roupy a v Evropě se (jasně, že to zjednodušuji…) nebude válčit, jako tomu bývalo dříve. Je mi líto, že to nějak nefunguje. Nejpravděpodobněji proto, že jsme všichni jenom lidé, takže máme nějak zakodováno, že může-li se něco pokazit, rozhodně se to pokazí.
Evropští politici (a bankéři) v posledních dnech předvedli, že mají vůli alespoň se pokusit nenechat Evropu rozpadnout kvůli – jak to říct? – “nepravidelnému” zacházení s financemi v jedné zemi.
Ale co to tady vlastně plácám. Vždyť já jsem poslední, kdo by se měl pouštět do nějakých teoretických úvah o řešení dluhů. V dobách, kdy jsem míval mělko do kapsy, se na mne obracívávali přátelé a známí a přátelé známých a známí přátel, prostě zhruba půlka hlavního města s různými žádostmi o půjčky – samozřejmě v naproto naléhavých a jinak neřešitelných životních situacích. A já, blb, jsem nejčastěji neuměl odmítnout. Bylo by za ty prachy, co už nikdy neuvidím, řekl bych, hodně slušné auto vyšší střední třídy. Takže, tak. Facit: když je někdo tak hloupý a půjčuje, i když to zrovna na dobrý konec nevypadá, je na vině.
A teď si jdu někam půjčit na víno…
