Odešel jsem z filmu, který nakonec dostal cenu poroty, jel jsem se podívat na jednu výstavu a nakonec viděl tři. Narazil jsem na pomníček, který bych v Karlových Varech opravdu nečekal a nakonec jsem o půlnoci fotil minipředstavení ‚jak se dělá balet‘ v podání primabaleríny Národního divadla. Prostě karlovarský festival nezklamal.
Když se do Varů balím, mám to čím dál jednodušší, stávám se čím dál víc baťůžkářem a abych i na místě odolal případným příležitostem nechat se pozvat, nebo se vetřít na nějaký večírek, balím už jenom opravdu hodně neformální hadry.
Těším se na filmy a nevybírám si. Budu to brát jak to přijde. Letos to moc nepřišlo.
Hned z prvního filmu (Má křídla, kdo končí pádem) jsem odešel zmaten. Vypadá to, že dívka je zasažena smrtí své matky, chodí za babičkou, aby se obě vyrovnaly s tou ztrátou. Nakonec je to ovšem tak, že dívka chodí za svou babičkou, která zemřela a matka tam není vůbec…nebo tak nějak. Nenechal jsem se ovšem tímto zážitkem odradit a šel na další film. Dokumentární.
Tenkrát ve snu: Cesta za posledním spaghetti westernem. V městečku Tabernas se kdysi natáčely westerny, místní občané měli práci, ale ouha, westerny už nefrčí a tak přišli o práci. Bary a restaurace jsou zavřené. Šlo by to asi natočit v každém tuzemském pohraničním městečku, jenom by nám tu chyběla ta bizarní postava muže, který je tak trochu podobný Henry Fondovi a tvrdí, že je jeho synem. Že nesedí termín natáčení s datem jeho narození mu nijak moc nevadí. Protože Henry Fonda tam byl na obhlídkách!
Vlastně by to u nás natočit šlo, máme svého Werichova syna!
Poslední film, na který jsem měl sílu, se jmenoval Falling, česky Ztrácení, ale Padání by bylo lepší, neboť po smrti jedné z dívek dívčí školy začnou ostatní omdlévat. Jednotlivě i ve skupinách. Čekal jsem nějaké vysvětlení, naťuknou tam třeba holky kolektivního prožívání, ale jejich rozbor není ukončen. Nakonec jsem si závěr musel udělat sám: Freude, Freude, Freude, vždy na Junga dojde.
Nechtěl jsem to vzdát a jít ještě v jedné volné chvilce, ale to jsem si přečetl i stručný popis filmu a jednalo se o příběh chlapce, kterého rodiče odloží do hor a jeho jediným přítelem je beránek. Nebo ovečka?
Na to jsem už sílu nenašel.
Našel jsem ostrůvek, kde jsem to rozdejchal. Na jednom nároží jsem zahlédl plakátek, který zval na výstavu Jára Cimrman, světoběžníka a vynálezce, nikoli ale ve Varech, nýbrž v Ostrově. A tak jsem jel.
O Ostrově tu píše často Ivo (třeba tady) a nedivím se, že se tam vrací. Zámecký park s letohrádkem i klášterní areál s výstavní plochou v kostele působí až nezvykle upraveně a opečovávaně. Takže než jsem došel na výstavu, na kterou jsem měl namířeno (Jára) stihl jsem ještě dvě právě v letohrádku.
V prvním patře linoryty Pavla Piekara (velice pracné práce; sice ne tolik známé, jako ty od Michala Cihláře, ale svým způsobem stejně inspirativní), v podkroví je potom instalovaná výstava Rozmanitá strohost II, geometrické grafiky regionálních umělců.
V kostele Zvěstování panny Marie je potom kromě stálých výstav instalovaná i ta, na kterou jsem původně vyrazil. I když člověk už o Cimrmanovi všechno ví, je docela příjemné znovu si to připomenout v pečlivě adjustovaných panelech, ale i v různých trojrozměrných předmětech.
Úplně všem cimrmanologům závidím tu práci, ale i zábavu, kterou si s Járou dali.
Ostrov rozhodně doporučuju navštívit, i když mě trochu vyděsila věta místního kavárníka, kterou mi řekl, když jsem se ho ptal na to, jak to ve městě chodí. Teď to ujde, řekl, ale měl byste to tu vidět, když ještě fungoval Jáchymov! Že to nemyslel tak, jak to vypadá..?
Po návratu do festivalových Varů vytáhl jsem kolegu Milana Tesaře, který byl v kině opravdu od rána do večera, na pivo do Černé Plzně. Vzali jsme to oklikou a najednou jsme se oba zarazili, vrátili se pár kroků a dosti nevěřícně zírali na pomníček, který bychom tady opravdu nečekali.
Nakonec se ukázalo, že to není pomníček, ale celý park nese jméno ruské novinářky Anny Politkovské.
Není to sice aktuální, k otevření parku ímeni anny došlo už v roce 2012, ale zatím nikdo nepřišel s tím park přejmenovat, takže dobrý. Další invaze se zatím nečeká.
Než jsem letos do Varů vyrazil, zjistil jsem s hrůzou, ale také s hrdostí, že poprvé jsem tam byl v devadesátém čtvrtém.
Obzvláště ročníky, které následovaly, měly neopakovatelnou atmosféru, která pramenila i ze situace, kdy hned dva festivaly usilovaly o takzvanou kategorii ‚A‘. Nálada byla bojovná a vztahy mezi všemi spiklenecké. A vždycky se našel čas na setkání, na mejdánek, na zábavu, což se v časech největšího komerčního rozkvětu – postupnou megaprofesionalizací – poněkud vytratilo.
Poslední ročníky se ale objevil festivalový underground, který pro festival za dne pracuje s plným nasazením, po večerech a nocích se ovšem baví mimo oficiální večírky, kde postupně ubylo umělců a přibylo sponzorů.
Takže k tradičním večírkům u fikusu letos třeba přibylo minipředstavení bývalé primabaleríny Národního divadla. Bylo to sice krátké, ale jako úvod do problematiky to bylo postačující.
Že se za oficiální kulisou dějí takovéhle věci, je nenahraditelné a skvělé. I proto je ten festival nutný a proto tam rád(i) jezdíme.
PS. Ještě k těm Rusům, když už o nich byla jednou řeč. V době, kdy jsem do Varů přijel poprvé, byla větší část kolonády v dezolátním stavu a nebýt investic z venku, nezbylo by možná z kolonády nic. Takže zaplaťpámbu. Teď by si nějaké investice zasloužil i zbytek města. Tak kdo se hlásí?
