Pondělí, 6. července 2015. Významné datum. Před šesti sty lety byl v malebném příjezerním městečku Kostnice upálen otylý, plešatý český farář, takto Jan Hus. Stal se zpopelněným kolečkem v mašinérii dějin, vykládáme dnes. Vlastně byl ten tehdejší “kostnický” koncil úplně o něčem jiném (trojpapežství…), ale přesně podle zákona nechtěného účinku to odnesl náš vzpurný plešoun.
Hus byl samozřejmě jen viditelným představitelem hluboce už tehdy zakořeněné nenávisti a odporu vůči tehdejším církevním představitelům a jimi udržovanému systému. Lid se (později budeme říkat “demokraticky”) rozhodl, že systém naruší a pod vedením Husovou smrtí naštvaných tehdejších levičáků, vyvolal revoluci. Byla to pro “nás” opravdu “nádherná” doba. Husité, jak si tehdejší komunistická guerrilová komanda říkala, rozsekali pořádný kus Evropy, včetně vlastní domoviny, vypálili desítky (možná stovky) kostelů, tak něják povraždili co mohli a založili tím “naše” slavné tradice odboje proti vrchnosti. Celá země upadla, jak by se dnes řeklo, do hospodářské recese, uměny mlčely, chudoba, kam pohlédneš. Zarazil se do té doby poměrně pravidelný rozvoj země i společnosti, král Václav IV. se v počátcích “husitské revoluce” tak rozčílil (nejspíš ho dokonce kleplo), že z toho měl brzkou smrt. A tak dále.
O šest století později se pana Husa stane jeden z “památných” pilířů československé socialistické státnosti, jak jí známe z románu “Černí baroni”. Psáno tam jest zhruba (omlouvám se, necituji přesně, leč po smyslu): “A co jsou, souzi, pilíže naší státnosti, co? No, áno, jsou to – souzi Husek, Žižka a Jirasko, přeci!”
Šestset let poté, co kati nasypali Husův popel do vody, aby po něm nezbyly žádné relikvie (nijak to, jak dnes víme, nepomohlo), povstal na jihu Evropy mocný, hrdý a naprosto a zcela současnými marxistickými “guerrileros” popletený řecký národ a v poměrně nesmyslném všelidovém referendu skoro doutřetinovou většinou rozhodl, že nechce od Evropy, podle jejich současných vůdců ”nehoráznou” nabídku pomoci, ale že si bude žít po svém. Jen by, naprosto paradoxně, okamžitě potřeboval od stejných lidí a institucí, jejichž pomoc referendově odmítl, aby mu (Řecku) bez řečí a hned a masivně a nejspíš bez nároku na nějakou dohodu o splácení, opět půjčili hodně, ale fakt hodně peněz.
Přijde mi tento “národní” postoj hodně husitský, hodně “Proti všem”, jak psal souh Jirasko. Současná evropská společnost tím dostává celkem hutně zahulit marxistické dialektiky, což je, jak známo, způsob, jak udělat z černé bílou, přitom ještě rozdojit kozla a s úsměvem též tvrdit, že “dluhy, které nám způsobili kapitalisté, se splácet nebudou”. Elementární, že?
Zní to všechno trochu srandovně, ale jde z toho opravdová hrůza. Ve světě, ve kterém najednou přestávají platit jisté (řeklo by se) základní principy: slíbíš – splníš, půjčíš – vrátíš, rozbiješ – napravíš, se tímto dostáváme na tenký led slabomyslné rétoriky typu: „My víme, že vám dlužíme, víme, že se chováme hrozně, ale vy mučíte černochy (cyklisty, Židy, baťůžkáře…), takže si trhněte…“
Husité se nakonec rozhádali mezi sebou a nechali si u Lipan nabančit, čímž jejich slavné, chaotické, netvořivé, protože spíše, ehm, teroristické období skončilo. Co zbylo, jsou nádherné ideje, které si můžeme všichni nabouchat do kecek, protože komunismus je sice skvěle vymyšlený systém, který se ovšem a bohužel nějak neslučuje se samotnou podstatou lidských bytostí, které si nejsou všechny absolutně rovny, a řada z nich má i mozek… Co se týče „husitství“ – dodnes z té slávy žijeme a jsme na ní hrdí. Že?
A kam to asi dorve Řecko?
