Když se začne ve společnosti mluvit třeba o vších, začnou se za chvíli všichni drbat. Pokud si v metru někdo zívne, za pár stanic mají všichni hubu dokořán. Rozum se tomu brání, ale mozek si prostě prosadí svou.
Vzpomínám si na krásná léta na gymnáziu, kdy jsme někdy ve čtvrtém ročníku, na hranici zletilosti, měli na toto téma nesmlouvavou interní soutěž. Před dvouhodinovkou odpoledního vyučování (jakési semináře, které nevyžadovaly příliš našeho intelektu…) jsme se místo oběda – kamarádi z mokré čtvrti – občerstvili rychle několika desítkami a mazali zpátky. Do hodiny se přicházelo na poslední chvíli a poslední opozdilec povinně drknul do kohoutku u umyvadla, aby kapala voda. Další průběh byl jasný. Kdo vydržel vražednou kombinaci plného močového měchýře a kapající vody celou odpolední, zasluhoval obdiv. Zbabělci trapně prchli na WC.
Proč na to vzpomínám. Napadlo mě totiž, že by se tento reflex našeho vnímání mohl využít v současných vedrech! Soustřeďte se. Představte si třeba mixér. Tu jeho průhlednou nádobu. A do té nádoby se právě teď s rachotem sypou kostky ledu. Záběr se dramaticky zpomaluje (jako v přírodovědných filmech Davida Attenborougha) a v mixéru se začínají roztáčet nože. V detailech je krásně vidět, jak drtí kostky ledu a jak pomalu pukají a na hranách zlomů vznikají na zlomky sekund sněhové vločky. Pomáhá to? Nádoba mixéru se zvenku rosí a od vychlazených stěn se snáší k zemi studený opar. V záběru jsou jenom stříbrná, bílá, studeně modrá a to vše na černém pozadí… Je to lepší? Zdáá se. Ale mmu sím končit, protože se mi vedrem už sssleppuje kklllávesssniicccccc…………
