Letos už počtvrté završil školní rok festival (nejen) gympláků a (nejen) jejich vyučujících, v pátek 26. června 2015 hostil varnsdorfský pivovar Kocour další ročník Gymplfestu.
Nejprve považuji za nutné prohlásit, že obdivuji všechny, kteří se na organizaci takového podniku podílejí, kteří dokáží zajistit jeho hladké fungování, kteří do toho jdou rok co rok znovu. Je to akce, na kterou chodím od začátku, chodím rád a rád budu chodit i dál, pokud budu mít možnost. Vždyť o úspěchu by mohlo něco napovědět i srovnání s městskými slavnostmi – pokud Hany píše „1275 platících, k tomu účinkující, brigádníci, čili celkem 1400 lidu“ a městský web uvádí „na vrchol akce, kterým bylo vystoupení Mandrage, přišlo půl druhého tisíce lidí“, co dodat. O úrovni nákladů asi nemá smysl ani uvažovat.
Takže doporučuji tady skončit se čtením a jít rovnou na fotky, zbytek už je jenom takové nezávazné plkání:
Jak šel čas – rok 2012 poprvé -> a podruhé ->, rok 2013 -> a rok 2014 ->
Asi stárnu. A to máte kluci za to, že jste se přišli jen dívat, nefotili a nepsali. Ono to není jednoduché, jet na akci do pivovaru autem. Přicházíte tak o víc než polovinu programu, protože harmonogram je sice nabitý a pečlivě naplánovaný, nicméně valná většina příchozích jde prostě a jednoduše chlastat. Navíc víte dopředu, že kolem některých jmen se už dopředu strhla hysterie, a vám to vůbec, ale vůbec nic neříká. Ještě ke všemu jste přišli jen fotit a přitom se k vám hlásí spousta lidí, kteří mají tendenci si s vámi povídat a povídat. Pódium je naštěstí obsazené hned od začátku, ale vy si říkáte, proč ta kapela, když docela slušně hraje, má nutkání si to kazit „zpěvem“. Je to ale vcelku jedno, protože je skoro nikdo neposlouchá. Bokem se už u připraveného stolku začíná tvořit předlouhá fronta. Člověk jen čeká, jestli slečny začnou dřív pištět nebo omdlévat.
Pár fotek (to stačí) a vracím se na své boční stanoviště. Čekání si krátím tím, že lovím beze zbraní a snažím se, aby oběti netušily. Po první várce hudby STARsky. Za ty roky každ přesně ví, do čeho jde, hop a skok. Další hudba – nějaký maník s kytarou a hejnem fanynek a fanoušků. Hmmm, nedokázal jsem si zapamatovat ani tón, natož vzít na vědomí jméno. Na plac před pódiem se vrací STARSky, tentokrát létají vysoko a daleko. Zatímco se připravuje pódium, z recese se koná další autogramiáda, podstatně méně využitá. Už to přichází – pod pódiem se začíná plnit kotel a první vrchol večera je tady. Aha, tak jo. Klasická kapela jednoho hitu – melou tu písničku pořád dokola v rádiu a všechny ostatní zní úplně stejně. Tohle si pamatovat nemusím, k Vánocům už na jejich místě bude úplně někdo jiný.
Následuje losování účastníků projektu studia v zahraničí za účasti frontmana právě skončivší kapely. Anglie, Německo, radost. Na pódium nastupuje skupina z projektu Lanterna Futuri. Hrají pěkně, ale rap mi vůbec, ale vůbec nic neříká. Spíš naopak mě odrazuje. Další účinkující jsou studentská kapela, která podle mého hraje zatím nejlépe. Jenže kurde jsou z Haviřova a tak skoro nikoho nezajímají a málokdo poslouchá. Věčná škoda. Zvolna se začíná smrákat a objevují se rumburští čím dál populárnější kluci. Jakpak asi budou dál hrát, když (nepletu-li) jsou po maturitě? A je to přesně ten okamžik, kdy si začnu říkat, jestli není ten program přespříliš dlouhý. Chci udělat ještě fotky s hlavním tahákem večera, ale s tekutým jedincem za zády, jehož kroky jsou vratké a hlas mohutný, se z toho stává spíš utrpení. Jak to ty lidi stihnou, když jsou všude tak dlouhé fronty? V jednu chvíli mám dokonce pocit, že moderátor oznamuje, že jídlo došlo a je třeba čekat na novou várku.
Nakonec se dočkám. A hele, ty rekvizity znám. I to vystoupení… Je to smutné. Když konečně přijde něco, co stojí za to, zkontroluji jen, jestli na těch fotkách bude alespoň něco vidět a odcházím. Ono být tři dny po sobě cca 10 hodin v terénu, chodit spát po půlnoci a vědět, že následující den vstávám v pět, to už se fakt těžko zvládá. Tak ahoj, prázdniny!
