Když Karel Plíhal napsal někdy v osmdesátých letech minulého století: Pojďme si hrát se slůvky/a kreslit jimi malůvky/i když žádné hvězdy se z nás nestanou/to jen v zasnění nám pod víčky/ty barvičky, ty slovníčky/aspoň chvíli zvonit zůstanou … bylo vlastně jasné, že je to jeho manifest, že si hrát umí a materiálu má dost. Jsou ho plné slovníky, jenomže málokdo s tím materiálem nakládá právě tak jako Plíhal.
Není to žádný chrlič písní, poslední léta hodně zvolnil a zatímco před deskou Kainarových písní Nebe počká až do úmoru cvičil na kytaru, aby aranžmá bylo opravdu perfektní, před aktuálním albem Vzduchoprázdniny si dal rok a půl koncertní pauzy.
Někdy je mírně společensky kritický (a svět je stále stejný/zloba tatáž/a temnou skrytou hmotu/nenahmatáš), někdy sebeironický (zbohem vůně dívčích klínů/jež mi provoněla pleť/já jsem dostal na hodinu/generační výpověď), často poetický (jednou prý se rozplynem/přežijem ve skupenství rostlinném/podzim už hlásí/třičtvrtě na ocún) a pořád zamilovaný (napadl sníh/tahle bílá ti sluší/jen kolem uší/ti začalo tát).
Od prvního tónu každé písně je jasné, že ji napsal právě Plíhal.
Jeho virtuozní hra na kytaru a zastřený nezpěvácký hlas jsou snadno identifikovatelné a nezaměnitelné.
Na desce Vzduchoprázdniny je dvaadvacetkrát hravý a pořád laskavý – až si člověk říká, že by chtěl vidět někdy toho chlapa naštvaného. Třeba když se dívá večer na zprávy a potom mrskne kytarou a řekne něco od plic.
Tady se toho nedočkáme, protože se pohybuje na hranici zenu, ačkoli: jako zenový mnich by byl možná trošičku moc ukecaný).
Ve finále ale řekne si možná nejeden posluchač, že by se s takovým Plíhalem chtěl kamarádit.
Protože ale víme, že je malinko rezervovaný a odtažitý, je dobré, že nám nabízí šanci po tomhle životě:
Když farář rozvlekle/hovoří o pekle/na mysli neklesám/nebudu v pekle sám.
Abychom si udrželi šanci Karla potkat alespoň tam, musíme prostě trošičku hřešit.
Což by neměl být problém.
