Buď to znáte sami, nebo jste už o tom slyšeli. A jestli jste náhodou o tom neslyšeli, tak se to dozvíte nyní. Silniční informační značení v Itálii je trošku svéráz. Nechce se mi rovnou tvrdit, že to tam dole na jihu nějak flákají, ale pravdou je, že dostat se v krásné Itálii z bodu A do bodu B je někdy docela záhul.
Jo, jedete-li po dálnici z Bologni do Florencie, tak to ještě jde – to prostě dáte s nějakými cedulemi, stejně jako bez nich. Sotva však člověk sjede na některou z těch krásných, malebných, klikatých, nahoru dolů a romantických cestiček, pak se snadno může stát, že najednou stane na vršku a vidí kolem sebe tolik nádherných toskánských vršíčků, až srdce přebublává, akorát, že jeden neví, který je ten pravý. No, jistě, nezapnuli jste si navigaci, noacoasi? Indián se neptá, Indián trefí, a kdyby netrefil – tak to prostě na sebe neprozradí.
A teď – jel jsem tuhle v úterý do Prahy. No, to je toho! Nicméně, protože jsem do Prahy už dobrých pár dnů nejel, netušil jsem, kolik že nám to všem přibylo těch zatrápených objížděk. Silničáři všech možných druhů se na nás, na motoristy smluvili a protože asi musejí do nějakého data utratit spoustu peněz, rozhodli se, že budou najednou opravovat skoro všechny úseky, které dosud historicky neopravili. A přídavkem k tomu se rozhodli opravit i řadu silnic, které už opravené byly :)…
No, historka se blíží ke své pointě. Jak tak jedu do Prahy “zadní cestou”, to je pro mně ta přes Roudnici nad Labem, tak pojednou mi nepřijemná cedule řekla, že nemohu zatočit doleva a přes ty malebné vesničky se skoro nevyslovitelnými názvy dokodrcat pěkně do Roudnice, ale poslalo mě to rovně. Tam někde rovně leží Litoměřice. Objevilo se pár těch oranžových cedulí jako, že “objížďka”, ale na “Prahu” odkazovala jen jedna jediná a ta byla až v Litoměřicích. Stíhal jsem v Praze nějaký termín, takže jsem byl krapet nervózní. V Litoměřicích mě to tak nějak vedlo přes asi sto kruháčů, které občas řekly bíle na modré “Praha”, ale většinou řekly třeba “Ústí” nebo “Lovosice”. Takže jsem lovil v paměti, jak vypadá mapa Ústeckého kraje, držel hubu a krok a jel prostě tam, kam jela většina aut. Poslední odbočku na dálnice jsem přirozeně minul, protože nebyl označena předem, ale až teprve v místě, kde už se na ní muselo na horizontu rychle zařadit. A to jsem netrefil, protože tu ceduli mi zakryl tirák, který zahnul na poslední chvíli, já tu odbočku minul a musel pak o sto metrů dál udělat přestupek, abych na tu dálnici najel z druhé strany. No, dobré. Ono se vůbec nic nestalo. Jenom jsem do té Prahy dojel jinou cestou. Vzhledem k tomu, že jsem ujel delší úsek po dálnici, než obvykle, byl jsem na místě nakonec stejně rychle, jako bych jel tou “normální” cestou. Ale ty nervy! Doopravdy si myslím, že pár těch přenosných ukazatelů, tak – řekl bych – počtem do deseti, by spoustě řidičů. kteří neznají okolí Litoměřič potmě a nazpaměť, hodně pomohlo. Dobře dojeďte! P.S. Jo, navigace by jistě dost pomohla…
