Minule jsem tu psal o knize Nabíledni prázdno, a to je knížečka útlá. Kniha Alice Horáčkové o Vladimíře Čerepkové, ve které prostřednictvím rozhovorů rekonstruuje její život, je asi bichle (417 stran), ale já jsem si ji koupil elektronicky, takže je to taky knížečka čtečka útlá, teoreticky by se měla číst déle, ale dá se přečíst jedním dechem, na jeden zátah a to hned z několika důvodů.
Život Vladimíry Čerepkové nebyl snadný, nebyl fádní, byl naprosto šílený. Ale prostě literární.
Vladimíra nebyla snadná žena. Byla spíš přírodní úkaz obdařený mnoha talenty. Jedním z nich byla schopnost život si komplikovat, ačkoli snaha byla dosáhnout harmonie. Někdy se to prostě nedaří.
A Alice Horáčková odvedla úctyhodnou práci. Dala dohromady zasvěcené respondenty, otevřela ty správné archivy a sešla se a hovořila i s protagonistkou knihy a to tak, že skoro na krev.
Knihu otevírá prolog, ve které se autorky setkají a potom Alice pokračuje víceméně chronologicky, odkrývá život dívky z rozvrácené rodiny, z děcáku, z Violy a z emigrace, až je z dívky žena, která hledá sama sebe, hledá klid a hledá smíření.
Zpovídaní se nikdy úplně v pohledu na Vladimíru neshodnou, ale o to je její obraz plastičtější.
Rozhovory jsou doplněny dostupnými dokumenty (psychiatrie, děcáky, soudy), ale také drobnými (dříve nepublikovanými) prózami i básničkami.
Hledám jednu větu, která by celou tu knihu, celou epochu, celou tu podivnou partu charakterizovala, abych nemusel přepisovat všechno a aby vám bylo zřejmé, co mě na životě Vladimíry Čerepkové tak okouzlilo. A našel jsem ji.
Říká ji Pavel Landovský:
Já měl rád všecko, co zavánělo svobodou. Všecky tyhle lidi jako já.
Vyvrhele.
