Při nenadále volné sobotě jsem si vyšel do lesů. Všichni ostatní šli asi organizovaně za měsíčnicí vytrvalou či bůhví kam jinam, protože v údolí Křinice nebyla ani jedna pěší noha. Jen cyklisté se občas mihli.
Cesta je to pěkná, většině povědomá a není k ní vlastně co dodat. Šel jsem prostě jen tak až k hranici se Saskem a zpátky. Krátce před hranicí jsou vidět základy domů ze Zadní Doubice a mlýna.
Není to tak dávno, co jsme se odtud navzájem vyháněli…
Přímo na hraničním přechodu je příhodné posezení, stůl s lavicemi, pro znavené poutníky. Usedl jsem, abych nabral sil před zpáteční cestou a pozoroval cvrkot. Ruch byl čilý. Vlastně bylo štěstím pořídit ten den snímky přechodu bez lidí.
Není to tak dávno, co tu chodili jen chlapíci se samopaly…
Jak do Česka, tak do Saska čile proudily stejně velké skupiny jezdců. Podle vybavení už dávno nešlo poznat, kdo jsou Češi a kdo Němci. Dokud nepromluvili, mohl člověk jen hádat.
Není to tak dávno, kdy se Češi hrbili pro německá dýška a v saských krámech psali „Češi nekraďte….
Byla tam také cedule „Pozor, státní hranice probíhají hraničním vodním tokem.“ Podíval jsem se do Křinice a nic jsem tam neviděl. Viděl jsem jen krásnou říčku a spokojené lidi na výletě.
Jestli si tohle necháme vzít kvůli jakýmsi hádkám o imigrantech a fóbiím z náboženství, tak jsme neskuteční hlupáci.
