Před třemi lety jsem jel do Ostravy na Colours (a cestou mi málem upadlo kolo!) a jel jsem přes Polsko. Měl jsem takový nápad, že pojedu pomalu a že se kouknu, jak se u sousedů žije. Chvíli to fungovalo dobře; přesně do chvíle, kdy se měla (i podle aktuálního značení) objevit dálnice.
Tedy objevila se, trvala asi tři kilometry a byl konec. Nic.. Měl jsem, pravda, vytištěnou mapu Polska, ale byla na ni vyznačená pouze Varšava a Wroclaw. Pár hodin jsem se motal v pohraničních horách a nakonec dojel. Zemi jsem nevnímal.
Teď tu mám knihu 20 let nového Polska v reportážích a zase mám chuť se do té země kouknout.
Jestli nic jiného, mají tam opravdu šikovné reportéry.
Autorem výběru je Mariusz Szczygiel a jestli je tohle vrchol ledovce, chci znát ten ledovec celý. Je na čase začít se učit polsky.
V předmluvě poznamenává, že v Polsku má reportáž dlouhou tradici mimo jiné proto, že: román píše autor rok nebo dva, kdežto reportáž se dá napsat za týden … tento žánr byl něčím jako kávovarem.
A pokračuje: Reportér musí najít nejlepší formu … smí použít jakoukoli literární kličku — až na jednu: nesmí si vymýšlet.
Při čtení šestadvaceti ukázek si člověk uvědomí, že ta polská škola je opravdu jiná.
Že Poláci jsou jiní.
A že jsme všichni vlastně stejní.
Ještě než se vrátím k autorovu výběru a některým reportážím Mariuszovi Szczygielovi (než to dopíšu, třeba se naučím psát jeho jméno jedním tahem), chci zmínit třeba reportáž Witolda Szabowskeho Britské vojvodství o tom, jak Poláci okupovali britské prodejny Tesca. Nic podobného o české zkušenosti jsem nečetl i když naši severní sousedi byli v Británii zajisté v přesile. (Kromě Brigu, kde bylo chvíli víc Slováků.)
Reportáž Kázání Wojciecha Tochmana, to už je snad spíš povídka. Kázání katolického kněze nakaženého AIDS muselo v Polsku (alespoň podle mých představ) být něco jako výbuch bomby. Prý ne, prý se v zemi jenom rozhostilo ticho.
Myslím, že rozdíl mezi našimi a polskými autory, mezi naším a jejich psaní, není ani tak v tom, že by nedokázali téma otevřít a přiblížit čtenářům, ale v tom, že my se bojíme patosu a všechno, VŠECHNO vždycky shodíme nějakým vtipem.
20 let nového Polska je opravdu velice pozoruhodná kniha (naši reportéři ji budou muset přečít povinně!!), je ovšem vybavena opravdu hnusnou obálkou. Kdo to vymyslel, napůl zničil spoustu dobré práce.
Když už jsem dneska v tom, přihodím ještě další dva knižní tipy: Láska nebeská a Libůstka. Autorem je, teď už jenom, Mariusz Szczygiel.
Láska nebeská je série fejetonů inspirovaných českými spisovateli, resp. jejich dílem.
Je tu Hašek, Čapek, Vančura, Hrabal, Brdečka, Grosman, Fuks, Škvorecký, Papoušek, Pavel, Havel, Svěrák a Viewegh. Docela dobrý výběr, řekl bych, který Mariusze ovšem jenom lehounce inspiruje a ‚nakopává‘ ho k úvahám pozoruhodným, vtipným a většinou velice laskavým.
Třeba: Když se v Polsku mluví o Češích, mluví se hlavně o českém pivu. A ani si neuvědomujeme, že jistá část české literatury vznikala v hospodách. Tam, kde každý piják musel něco vyprávět a každý se snažil vyprávět zajímavěji, než ten před ním. Tady bych hledal zdroj české vypravěčské kultury a příčinu jejího úspěchu.
(Jenom tedy nechápu KDE píší knihy Poláci!)
Třetí knihou, kterou tu mám je Libůstka s podtitulem dámské příběhy.
Tentokrát znovu reportáže o polských ženách.
Drobničky napsané jako by nic. Hned ta úvodní Žena, která špehovala sama sebe je skvělká a tak to jde pořád dál.
Mariusz Szczygiel píše jako když bičem mrská, příběhy se rozvíjejí jako poupátka do květu.
Přečíst je nadá vůbec žádnou práci (navíc knihy jsou vytištěny opravdu velikými literami). A přitom se v žádném případě nejedná o banální texty.
Takže, už víte, co si přidat do knihovničky. A Poláci, to není jenom silniční sůl v buřtech.
