Matěj Ptaszek, muzikant a dobrodruh, se po zralé úvaze rozhodl opustit naši zemi a odstěhovat se do Ekvádoru. Definitivně se tak stalo 8. ledna 2015. Předtím procestoval i jiné kousky Země. O svých cestách, myšlenkách a pocitech umí hezky psát a byla by škoda, kdyby to četli jen jeho přátelé na fb, kam své příspěvky píše, proto jsme se domluvili, že je můžeme zveřejňovat u nás, na výběžku.eu. Tady jsou, děkujeme. Tedy postupně:
březen 2014 – Rybí trh v El Salvadoru
Rybí trh je v El Salvadoru v městečku La Libertad silným zážitkem. Zatímco se pomocí jednoduchého kladkostroje vytahují rybářské loďky na přístavní molo, skupina rybářských, nesmírně obratných řezníků okamžitě připravuje, kuchá, porcuje a třídí bohatý rybí úlovek, jehož po zpracování se okamžitě chápou zdatné stařenky /prodavačky a s příjemnou a nenucenou vášní nabízejí vše, co moře dobrého dalo: krevety, mušle, všechny možné druhy ryb, jako jsou třeba tuňáci či překrásní rejnoci. Ryby se prodávají čerstvé, ale i sušené a chutně solené. Celé tržiště je přímo nad mořem na krásném přístavním mole, které dýchá všemi silami a v člověku probouzí svým způsobem všelijaké krásné pocity.
březen 2014 – Kohoutí zápasy v Nikaragui
Právě jsem se před chvílí vrátil ze životního zážitku. Když jsme s Magdičkou byli ráno na snídani v jedné hospůdce, tak jsme četli, že za patnáct amerických dolarů tě velkým autem skupinově odvezou na kohoutí zápasy. Řekl jsem si, že nejsem žádnej připosranej amerikán ani snob a cestou z hospody jsem viděl turistické informace a tak jsem se skočil zeptat, kde se kohoutí zápasy pořádají a kde to je, ne pro hloupé turisty či snoby, ale pro místní domorodce. Dostal jsem typ na drsnou venkovskou buranskou adresu s výmluvným názvem VILA DEMOKRACIA s infem, že to začíná pouze dnes ve tři hodiny odpoledne. Za deset tři jsem vyrazil a narazil na jednoho fajn taxikáře, bývalého partyzána Sandinistu, který mě za padesát cordob, což je asi čtyřicet korun českých, hodil na místo kohoutích zápasů. Cestou na leonskou drsnou periferii jsme míjeli pomláceného drsného člena gangu, který mě vyhrožoval, že mě přizabije. Společně s taxikářem jsme se tomu s nadhledem zasmáli a po chvíli jsme dorazili na nehostinné místo – vesnická planina – mizérie s kurníkem plným bojechtivých opeřených bojovníků a skupinou místních drsných buranos. Přišel k nám místní šéf- drsoň jak sviňa, že zápasy jsou až za hodinu a že musím sám počkat, jedinej bílej mezi místními drsoni. Řekl jsem mu, že zůstanu rád, ale pod podmínkou, že mi nabídnou pivo, protože jsem Čech a pivo miluju. Načež se chlapík zasmál, řekl mi, že nejsem sračka a taxikář mi řekl, že pro mě přijede zpátky za dvě hodiny.
Hodinu jsem čekal na nehostinném drsném plácku s kurníkem ztlučeným z prkýnek, se špinavým bufetem, s gladiátorskou arénou ala prasečí chlívek a s tlupou místních tvrdých bouchačů, z nichž mnozí měli zkušenosti z občanské války.
Po chvíli se drsní bouchači začali velmi sympaticky tvářit na mojí, čím dál lepší španělštinu a byli velmi milí. Nemusel jsem sázet a dokonce mi vyhradili ten nejlepší flek, abych vše hezky viděl. Díky tomu se mi podařilo natočit i hezké video. Celkem jsem viděl tři strhující kohoutí zápasy. Pravidla kohoutích zápasů v městě Leon v Nikaragui jsou tyto: 1. kohouti mají kraťoučké, ale ostré ocelové ostruhy – bodce, na svých pařátech, za 2. každý kohout má vyholenou spodní část těla – má ji zcela zbavenou peří, za 3. boj trvá maximálně patnáct minut, ale průměrný čas zápasu je okolo osmi až deseti minut a za 4. zápas nekončí smrtí ani těžkým zraněním protivníka, jde jen o to, aby zdatnější a schopnější soupeř vyplašil svého soka natolik, aby se po dobu několika vteřin snažil utéct a vyhnout se boji. To je na tom to sympatické, že narozdíl od koridy či psích ilegálních zápasů se nejedná o sadistickou podívanou, ale o akčnější zábavu s humánními pravidly.
Zápas se odehrává za přítomnosti jednoho rozhodčího a dvou majitelů uvnitř hliněné arény, která je obehnána dřevěným provizorním plotem, ten je ukončen širokým drátěným pletivem. Okolo jsou na kůlech vzestupně dvě řady primitivních dřevěných lavic, na kterých stojí zhruba dvěstě místních ukřičených, ale milých fanoušků, kteří pomocí silného emotivního pokřiku povzbuzují svého vyvoleného kohouta k boji a k odvaze. Sázky jsou zhruba sto a stopadesát cordob, což je asi osmdesát až stodvacet českých korun. Po zápase jsou okamžitě uspokojeni všichni, kdož vsadili na vítězného kohouta.
Musím říci, že nikaragujský vesnický kohoutí zápas je svou atmosférou úžasným nezapomenutelným životním zážitkem.
