Matěj Ptaszek, muzikant a dobrodruh, se po zralé úvaze rozhodl opustit naši zemi a odstěhovat se do Ekvádoru. Definitivně se tak stalo 8. ledna 2015. Předtím procestoval i jiné kousky Země. O svých cestách, myšlenkách a pocitech umí hezky psát a byla by škoda, kdyby to četli jen jeho přátelé na fb, kam své příspěvky píše, proto jsme se domluvili, že je můžeme zveřejňovat u nás, na výběžku.eu. Tady jsou, děkujeme. Tedy postupně:
únor 2014 – Guatemala
Jsem právě v Guatemale. Je to tu jak na počátku osmdesátých let. Divoké je to tady nejen v dopravě. Úžasné staré americké autobusy tu šíleně jezdí v horských serpentinách. Policajti, po zuby ozbrojeni krátkými samopaly UZI a s brokovnicemi, tu hlídají parky, náměstí a banky. Indiánky tu mluví krom španělštiny i starými mayskými jazyky a jsou moc a moc milé a tolerantní. Jsme v historickém městě XELA, které postavili němečtí židé v devatenáctém století. Místňáci tu moc dobře vaří, vše je z domácího chovu. Zvlášť grilovaná kuřata tu jsou naprosto dokonalá. Jsou tu neuvěřitelně nádherné hory, doplněné neskutečně velkými vulkány. Na úpatích hor indiáni pěstují zeleninu na neuvěřitelně malebných čtvercových miniaturních políčkách. Z dálky to vypadá, jako by hory byly složeny z jediné Rubikovy kostky. Guatemala vypadá jako z filmu Avatar. Vše je zde však narozdíl od hollywoodského trháku opravdové, dravé a jedinečné. Chlapci, vyzbrojeni kovbojskými klobouky a mačetami, cestují volně tamními americkými školními autobusy. Asistenti řidičů za divoké jízdy lezou po střeše autobusu a kontrolují upevněná zavazadla. Na velkých autobusových nádražích indiánky prodávají vše, včetně živých nádherných koz a mají obrovskou radost, když je citlivý cizinec nakrmí. Všude se povalujícími zbytky nati z mrkve či listy z kedluben. Zkrátka Guatemala vyzařuje dechberoucí energii. Velmi krásná a dobrodružná zemička je jedním z posledních ostrůvků jedinečné atmosféry Latinské Ameriky sedmdesátých a osmdesátých let.
březen 2014 – Pohřeb indiánské stařenky
Právě jsem viděl na vlastní oči ve vesnici, kde momentálně jsme – San Pedru de Laguna, pravý Guatemalský nefalšovaný indiánský pohřeb místní třiadevadesátileté vážené indiánky. V čele průvodu kráčel zástup vážených starších indiánek, které měly na hlavách ozdobné smuteční černobílé ručně vyšívané šátky. Uprostřed nich, vážený a nejzbožnější muž vesnice, nesl velký kříž s cínovým korpusem Krista. Za ním osm statných vážených mužů neslo nad hlavami krásnou vyřezávanou rakev, která byla k jejich rukám připevněna konopným provazem. Za rakví, jež byla uměleckým dílem, šel zástup celých rodin. Samotný průvod, čítající asi tři sta lidí, ukončovalo velké nákladní auto, na jehož korbě byly upevněny čtyři obrovské reprobedny a z nich na plné pecky z cédéčka vyřvávala smuteční dechovka. Výjev jak ze slavného filmu Řek Zorba.
