Vždycky jsem nesnášel první máje a všechny podobné akce, jednou jsem — disident! pohodil transparent do průjezdu a zdrhl z průvodu, za což mě chtěli vyrazit z gymplu, ale měli ve třídě málo kluků, takže na výročí osvobození už jsem zase poslušně cupital a nesl nějaký výkřik o míru a profesor Beránek mi dýchal na zátylek a říkal, že svoboda je poznaná nutnost a že si mě teda pohlídá.
Na těch prvních májích, kdy i ty největší komunistický parchanti museli stát při hymně v pozoru, jsem si umanul, že budu fotografem, protože ti stát nemuseli, museli to naopak všechno vyfotit a měli na to jenom dvě sloky. Takže jsem si potom i na fotoaparát vydělal, ale to zrovna vypadalo, že komunisti půjdou na věčné časy do horoucích pekel.
Oj, to jsem se přepočítal, i když samozřejmě víme, že kdo není levičák ve dvaceti nemá srdce a kdo není pravičák ve třiceti nemá rozum.
Proto pořád s takovým despektem pohlížím na retro — prvomájové oslavy, kdy se většina účastníků oblékne do pionýrského, svazáckého, vojenského, policejního nebo dokonce milicionářského (kde proboha ty hadry vzali?!) a jde do průvodu.
Heleďte se, já chápu, že to je tahleta legrace, ale taková už nějaká hloupá. Pětadvacet let od pádu komunismu, kdy komunisté a jejich třídně vyhraněné názory se vracejí s plnou silou do veřejného prostoru, je to poněkud zrůdné.
Za poslední čtvtrtstoletí nedošlo k potřebné katarzi a všechno zůstává takové pelíškové. Jako, že naši komunisti byli hodní. Ach bože: kdyby jediný, co udělali bylo to, že zakázali zpívat Martě Kubišové, stačilo by to na věčné zatracení!
Já si to pro příští rok představuju takhle: vezměte všechny ty krámy, všechny ty relikty socialistické minulosti a na konci je upalte, jako se upaluje Morana.
Nebylo to za socialismu lepší a scházet se můžeme i teď. Z minulosti si vezměme ponaučení, ale dívejme se dopředu. Nikdo jiný nemá váš život tak v rukou jako vy.
Amen.
A aby bylo něco z té budoucnosti před námi už teď a tady, koukneme se do kalendáře: v pondělí dávají ve varnsdorfském divadle Ostře sledované vlaky (hned dvakrát, jednou pro školy), v úterý hraje Dunajská vlna v paláci Akropolis (zkoušeli u nás na Fabrice), ve středu bude kus festivalu Nisa na Kopečku v Rumburku, ve čtvrtek se bude létat na bicyklech v rumburském skateparku a v pátek začíná prodloužený víkend. To nechám na samostatný článek, protože se bude férově snídat, jezdit na kolech a promítat sedmdesátimilimetrové filmy.
A já se naučím jezdit na koni.