Ano, nepsal jsem. Míněno tedy – minulé pondělí (úterý, středu…), výmluvu mám, ale není asi moc dobrá. Stejně to zkusím. Nepsal jsem, neboť jsem u vytržení čučel! Jak to tele na novou tele… Nebo tak nějak. Nikdy doposud jsem totiž nebyl v Berlíně (u nás doma se říká “v Brejlíně…”), protože za bolševika se mi tam nějak nechtělo (párkrát jsem tehdy byl v Drážďanech). Načež jsem žil v Mnichově a do Berlína jsem nesměl.
Ne, že by mi to zakázali kvůli nějakému prohřešku, ale zakázal mi to můj tehdejší zaměstnavatel, k mému dobru samozřejmě. Do západního Berlína se za totáče mohlo cestovat buď takovým koridorem skrz DDR, nebo letecky. Jako zaměstnanec štvavé americké vysílačky, na kterého byly komunistické bezpečnostní a justiční orgány jaksepatří natěšeny, jsem nesměl cestovat anikoridorem přes DDR, to by mě hned na hranicích zhaftli, ani jsem nemohl letět, protože, co kdyby náhodou čert nespal a letadlo muselo kvůli poruše třeba nouzově přistát v některé tehdy komunistické zemi (a že jich cestou a nablízku bylo dost), tak by mě taky hned zhaftli. No, takže do Brejlína jsem se dostal až minulý týden. Kdo to město zná, ten (ta) asi ví svoje a nejspíš tuší, co se tu chystám napsat. Pro ty ostatní a pro neználky mého ražení budiž tedy řečeno: Huuuustýýýýý! Ale fakt teda!
Nemohu tvrdit, že Berlín znám. Za těch pět dní jsme ale s Nikou napochodovali v širším centru asi sto kilometrů, protože města – jak známo – nejlépe poznáte po svých… A musím říct, že když člověk vyleze z tramvaje na Alexandrově náměstí (bydleli jsme asi čtyři stanice kus dál ve Friedrichshainu) tak už začnou běžet ty obrázky v hlavě (knížka, filmy, nebo obojí: Fassbinderovo dvanáctidílné zfilmování právě té knížky „Alexandrovo náměstí“, atd.) a přejdete přes “muzejní ostrov” a najednou stojíte na “Unter den Linden” čili “Pod lipami” a tudy už tedy doopravdy šly dějiny, tak to na mně šly mrákoty. A podél Humboldtovy university k Braniborské bráně a Reichstag a Spolkový sněm a Památník Holocaustu a moderní zástavba v místech někdejšího Hitlerova bunkru a Mall of Berlin a Postupimské náměstí s tou šílenou budovou Sony centra a… a… a…. to jsme v polovině prvního dne :)
Chtěl jsem tím naznačit, že jsem nečekaně dostával několik dní řácký příděl emocí, které ve spojení s vazbami na všechny možné další (především literární) souvislosti celkem podstatně zavařovaly můj mozek. Přes den jsme tedy do sebe vsakovali tohle neuvěřitelně pulzující město, které se nejspíš v několika letech stane hlavním městem Evropy, přesně tak, jak tomu bylo kdysi, než si to Němci sami sobě a také celému světu příšerně pobabrali. Večer jsem vždy učetl pár stránek dopisů Deža Ursinyho „jeho milé paní“ a pak spal v průměru deset hodin. Inu, kulturní šoky…
Takže se to stejně vždycky všechno stočí k tomu, že v místech, kde před sedmdesáti lety skončila světová válka, a které bylo v té době jen hromadou sutin, se člověk dnes cítí uvolněně a svobodně, a samozřejmě – díky mnohonárodnostnímu charakteru německé metropole – “jako v centru světa”. Jenže, jak všichni dobře víme, střed světa je kdekoli na světě, tak se mi tu v Doubici (v jiném středu světa) na “ten Brejlín” pěkně vzpomíná. P.S. Asi to město tady ještě párkrát vzpomenu…
