Možná, že bude sucho a prach. Možná, že bude pršet a bude bláto. Vedro bude v každém případě. Možná, že to nebude tady, ale na kolumbijském venkově to v šedesátých letech minulého století bylo na denním pořádku.
Gabriel García Márquez o tom měl dost jasnou představu a tak mohl nádherně vykreslit ty chlapy, kteří svůj strach utápějí v jediném vesnickém baru, ty flákače, kteří ani na tu sklenku v baru nemají a třeba i ty ženské, které se ráno upocené probouzí a čekají celé dny, jestli se někdo vrátí domů. A nad tím vším bdí starosta s hodností poručíka, který má ve svém zákoníku vždycky ostré náboje a ke všemu ho děsně bolí zuby. Zapeklitá kombinace. Aby toho nebylo málo, každé ráno se na jedněch dveřích v městečku objeví přilepený hanopis na toho kterého majitele domu…
Dál není co dodávat, protože knížka je to útlá a děj běží horempádem, i když se zdá, že se vlastně nic nehýbe. Zajímavá schizofrenie. Ta knížka vyšla už před pár lety a ještě před více lety byla napsaná, ale pořídit si jí můžete teď v obchodě úplně novou. Pohříchu na rozdíl od jiných knih nestojí snad ani tolik, co paklík tabáku, inu výprodej. Nobelovka, nenobelovka. Ale určitě stojí za to.
