Když se mě někdo zeptá na mou oblíbenou kapelu, neváhám dlouho a odpovím Jen tak. Málokdo ji pak ale zná a pouze pár folkových nadšenců ví, že tato kapela vznikla v roce 1986 ve Šluknovském výběžku.
Někteří kantoři z rumburské střední školy polygrafie mohou tušit, co jsou Jen tak zač, neboť zakládající členové kapely byli studenti této školy. Ačkoliv je to již pár let po rozpadu kapely, v mnohých srdcích jedinečná hudba několika sympaťáků, jak je vnímalo okolí, stále žije.
Jak se hrálo v Rumburku před téměř třiceti lety, to nám prozradí zpěvačka Mirka Akrmanová Savčuková.
Jak to vlastně s kapelou Jen tak celé začalo?
V září 1986 jsem přijela na intr do Krásné Lípy. S kytarou. Když mě starší spolužačky slyšely, řekly o mně Martinu Mrázovi a ten pak přijel do Krásné Lípy, aby si mě poslechl. Líbilo se mu to a navrhnul společné hraní. Doma mi nejprve pouštěl jeho oblíbence – Brontosaury, Nezmary, Nerez, Spirituál kvintet a další, mně (tehdy) neznámé folkárny. A tím se vše spustilo, název vyplynul z tehdejší aktuální desky Marsyas – Jen tak. A také z našeho jen tak hraní. Takže jsme začali hrát. A byl rok 1986.
Zvládat školu dohromady s kapelou není lehké. Pamatujete si, jak jste se s tím dokázala vypořádat vy?
Můj tajný sen jít na konzervatoř se nesplnil a v té době to bylo dost neperspektivní studium. Mamka mě tedy dala na učňák s maturitou, na polygrafku. Jak to bývá, nakonec se mi to stalo osudným a muzika zpříjemnila léta studií. Myslím, že dost učitelů přihlíželo k tomu, že hrajeme a jinak nezlobíme, fandili nám, tolerovali drobné nedostatky. A další plus bylo za účinkování ve školním divadelním souboru Luďka Škrovánka – Sumýš.
Jak vypadaly vaše zkoušky během studií? Měli jste nějakou zkušebnu? Zkoušeli jste na internátě?
Všichni na intru jsme nebyli, vlastně jsem tam byla jenom já, v Krásné Lípě. Michal Bulíř byl již ve třeťáku, bydlel na privátě. Martin Mráz byl prvním rokem hned po škole mistrem odborného výcviku. Bydlel u rodičů v paneláku, tuším ve Vrchlického ulici, kde se konala většina zkoušek. Občas za vydatného pohoštění od jeho pánů rodičů. Zkoušeli jsme i na tom intru v Krásné Lípě, tam jsme ale spíše koncertovali.
Kde jste nejčastěji pořádali vaše koncerty? Byla možnost si tu v okolí Rumburku pořádně zahrát?
Hráli jsme na polygrafce, v kulturáku, ve Šluknově, v České Lípě… Hodně jsme toho projezdili s divadelním souborem.
A nějaké zážitky?
Vzpomínám si na jeden výslech na Veřejné bezpečnosti. Hráli jsme v roce 1987 na Zahradě Čech v Litoměřicích a ztratila se zvuková aparatura… Trochu jsme na to zapomněli. Po nějaké době si nás začali jednotlivě znát na pobočku VB v Rumburku. Měli jsme nahnáno, v jednom našem textu se zpívalo:
,,Buď stále svůj, za svou pravdou vždycky stůj
a pamatuj na slovo přátelství
a stále k lidem pluj…“
A to se takhle tenkrát moc zpívat nemohlo…byla taková doba.
Ale oni se ptali jenom, zda jsme jako účastníci festivalu někoho nezahlédli něco odnášet.
Jako studentská kapela zaměřená na folk jste měli jistě plno obdivovatelů mezi mladými lidmi. Jaký byl vztah vašich vrstevníků k folkové muzice? Tipuji, že dřív bylo hrát folk úplně o něčem jiném než dneska.
Okolo nás se kvůli klukům motala spousta holek. Mě se kluci asi báli, nebo si mysleli, že chodím s jedním z kapely. Kamarádů byla okolo nás opravdu spousta. Hodně jsme hráli ve vlaku a i Martin, ač byl z Rumburka, s námi jezdil dokonce pár stanic směr Liberec, abychom si mohli ještě zahrát. Zpíval vždy celý vagón studentů, vracejících se ze školy domů. Pravda je, že moje spolužačky v té době poslouchaly rock, metal a skupiny jako Arakain, Tublatanka a podobné, ale v tom vlaku pak řvaly Nedvědy a Spirituály rády. Jako o život.
Dost se sejšnovalo v hospodě i s mladšími učiteli. Než se objednalo pivo, už se tahaly kytary z futrálů. Hrálo se na peróně, v parku, ve škole, dokonce na náměstí! Zkrátka všude, kde se dalo. Nikomu to nevadilo, vždy se vytvořila skupinka posluchačů. Krásná doba. Vystupovat, skládat texty a obecně hrát folk v té době bylo v souvislosti s koncem socialismu a začátkem demokracie velmi zajímavé.
A já jsem ráda za obě doby. Po revoluci byla euforie a nadšení hrát ještě větší. Za bolševika nás zas bavila ta revolta, jinotaje a hledání metafor v textech.
Po studiu v Rumburku se kapela přesunula do Liberce. To už nehráli ve třech, připojili se k nim ještě další členové. Jako správnou folkovou kapelu je neminula ani Porta, v olomouckém kole vyhráli v roce 1992 interpretační Portu. V roce 1994 nahráli CD Biograf, o rok později získali cenu odborné poroty Krteček na Zahradě ve Strážnici. Kapelou prošlo za celou éru mnoho členů, další dvě zpěvačky, ale také plno muzikantů. První rozpad nastal v roce 1999, kdy odešel Mirek Ošanec, s ním také Petr Peuker – ti založili P.O.L. Když Jen tak přitvrdili, odešla i Mirka k P.O.L. Kapela potom ještě chvíli fungovala s novými členy, ale po odchodu hlavního textaře a zpěváka Michala Bulíře (za prací do Prahy) zanikla. Roku 2004 přišel Martin Mráz s nápadem Jen tak oživit, už bez Michala Bulíře, znovu s Mirkou Savčukovou, Petrem Peukerem a dalšími novými lidmi. Kapela poté fungovala do 2008.
Na Jen taky dodnes vzpomínají někteří kantoři z polygrafky. Nynější zástupce ředitele Mgr. Jiří Uher mi s nostalgií v hlase potvrdil, že kapela byla chloubou školy, vychvaloval si také koncerty v Klášterní vinárně, pod dnešní knihovnou, které zpestřovaly večery spoustě fanoušků jentakovského jemného folku s lehce přidanými prvky rocku. Připomněl si také folkový festival Toulavá písnička, který se každý rok konal v Rumburku v DDM, kde účinkovali mimo Jen tak i Neřež, Jarret, František Nedvěd nebo Wabi Daněk. Kde jsou tyhle časy?
Další milovnicí této kapely je paní učitelka češtiny na polygrafce, Mgr. Iva Šabatová, které připomínají začátek vztahu s jejím mužem. Měla také to štěstí slyšet Jen tak naživo. Hlas zpěváka Michala Bulíře popisuje jako lavinu. U mikrofonu prý písně nejen zpíval, on je žil. O původním rumburákovi Martinu Mrázovi prozradila, že když Pánbůh naděloval vlasy, on šel dvakrát, ale také to, že to byl muzikant každým coulem. Vždy bude obdivovat hlas Mirky Savčukové, které prostě vše, co zpívá, věří.
Paní učitelky jsem se zeptala, co pro ni znamená(la) kapela Jen tak.
Jsou to polygrafáci, které jsem na polygrafce jako učitelka sice nepotkala, ale jsou to lidi z polygrafické rodiny. Mirka na to při koncertech nikdy nezapomněla a vždy polygrafku zmínila. Škoda, že se rozpadly, protože jejich písně, aranžmá, vokály…, to je pro mě srdeční záležitost a fenomén. Často si je doma hraji.
Stejnou otázku jsem položila dvěma muzikantům Ondrovi a Matějovi Čechovým, kteří jsou živým příkladem toho, že jentakovská muzika v Rumburku ještě stále žije.
Ondra Čech: Jen tak pro mě znamená mnoho. Symbolizuje prakticky celé mé dětství, jelikož jsem na této hudbě vyrůstal a doma hrála neustále. Vytvořil jsem si k nim úzký vztah. Nejvíce se mi líbí texty, ale vlastně i vše ostatní. Jejich písně jsou jedny z mála, které mě dovedou dostat do pohody a donutí více se usmívat na svět.
Maty Čech: Na Jen tak nikdy nedám dopustit už jen proto, že se naši rodiče s kapelou osobně znali. Jejich písničky jsou protkané v mých vzpomínkách na dětství a většina z nich ve mně probouzí pocity nenahraditelné nostalgie. Po textové i hudební stránce je mi tato hudba velice blízká a myslím, že i za nějakých padesát let si najdu chvilku, abych se alespoň hudbou vrátil zpátky do svých mladých let.
O tom, jak jedinečně Jen tak zní, se můžete přesvědčit na Bandzone, kde naleznete několik nahrávek. Myslím, že Rumburk a polygrafka můžou být dodnes pyšní na to, že právě zde vznikla kapela, která se vyšplhala až na tak vysokou úroveň.
http://bandzone.cz/jentak
