S velkou obezřetností je třeba vnímat, cokoliv dominátoři z hnutí ANO 2011 na varnsdorfské radnici podnikají; byť by se to tvářilo sebeušlechtileji. V těchto dnech je to konkrétně kampaň, rozpoutaná úvodním titulkem dubnového Hlasu severu „Právě se tvoří program rozvoje našeho města“.
Soudnému čtenáři se nabízí domněnka, že celé to „téma“ má jeden hlavní účel. Odvést pozornost veřejnosti i kritiků praktik současné zastupitelské koalice od toho, co se dále bude dít v zákulisí manažmentu města. Jako mediální zástěrka a kamufláž to není špatně vymyšleno. Zbývá otázka, zda se veřejnost skutečně nechá tak naivně oklamat.
Čertovo kopýtko se skrývá též mezi řádky článku „Muzeum opět vyráží do ulic“. „Náhoda zařídila“, jak píše autor článku Mgr. Rybánský, že muzeum se přestěhuje do objektu Fröhlichovy manufakturky vedle „věžičky“. V katastru nemovitostí lze dohledat, kdo jsou současní majitelé Fröhlichovy manufakturky , jimž by se „řízením náhody“ zhodnotil kapitál, který před léty vložili do nákupu této nemovitosti. Zajímavé by mohlo být, že jeden a tentýž objekt ‒ původní historické č.p. 498 ‒ má dnes dvě novodobá čísla popisná a různé adresy. U jednoho z vlastníků je adresa Národní ulice č.p. 3075, u druhého Otáhalova ulice č.p. 3076. Selská logika nastoluje řadu otázek.
1. Jakou částku by město zaplatilo za nákup Fröhlichovy manufakturky č.p. 3075 a č.p. 3076 oběma vlastníkům? Kolik peněz by bylo nutno vydat za nezbytné stavební úpravy pro účely zřízení muzea? Potažmo, zda by na stejné peníze nepřišla rekonstrukce stávajícího muzea? (Rekonstrukce by měla naději na získání dotací. Dotace na nákup Fröhlichovy manufakturky je ovšem víc než nepravděpodobná.)
2. Jak by město naložilo s objektem v Poštovní ulici č.p. 415 ‒ historicky Lindnerův dům z roku 1834, který byl po dlouhá desetiletí jako muzeum využíván? Prodalo by tento objekt ‒ a především komu a za jakou cenu?
3. Bylo by pro současné vedení města přijatelným řešením objekt dnešního muzea zbourat? Tato alternativa nemusí být až natolik šílená, když se veřejnost z titulního článku „Právě se tvoří program rozvoje našeho města“ dozvěděla „…o zřejmě neodvratném smutném konci historické budovy Kinokavárny.“ Toto lze stěží pochopit jinak, než jako ortel smrti nad Kinokavárnou. Kinokavárna na ulici gen. Svobody č.p. 512 je přitom nedílnou součástí historické stopy v architektuře Varnsdorfu ‒ původně „LICHTBILD THEATER“ Fridolin Pietsch.
4. Proč by tedy nepřicházely v úvahu i další nevratné katastrofy na historickém fondu města? V tom se ostatně už v sedmdesátých letech minulého století vyznamenala generace normalizačních „budovatelů“ Varnsdorfu ‒ zbylo po nich zdevastované náměstí a další jejich „pomníky“, které mají občané denně na očích.
5. Je tedy „na co navázat“ a největší investice města k tomu cosi směrodatného napovídají; včetně faktu, nakolik blízko k nim mají současní funkcionáři města ‒ starosta k fotbalu, místostarosta k hokeji. Je pak zřejmě „jen náhoda“, že se buduje krytá hokejová hala za 84 milionů Kč, fotbalisté by si přáli prvoligový stadion za 121 milionů korun, už je na stole rovněž rekonstrukce sportovní haly za X milionů, pak dostavba plaveckého bazénu za 20 milionů, jehož rekonstrukce stála už 96 milionů…
6. O klíčových investicích je patrně v zákulisí radnice nebo v ředitelně varnsdorfské pobočky ČSOB už dávno rozhodnuto. Rozvojové priority jsou zřejmé z bodu 5. Opravdu tedy někoho z vedení radnice zajímá, jak bude, tváří v tvář historii, vypadat Varnsdorf za třicet, padesát nebo snad sto let? Jaký reálný smysl vlastně má titulkové téma „Právě se tvoří program rozvoje našeho města“?
Ze skupinové fotografie není vidět, kdo všechno byl jako odborník přizván do kanceláře starosty na prezentaci „Programu rozvoje města“. Jak v textu, tak ani na fotografii není patrno, zda byl pozván například městský architekt Ing. arch. Kaut, autor pojednání s názvem „Několik vět městského architekta k zastupitelům“. Pro veřejnou diskusi o programu rozvoje města, která byla nyní otevřena, je to zřejmě podstatný dokument, který by radnice též měla zveřejnit v Hlasu severu.
Manažment „programu rozvoje města“ byl svěřen pánům Mgr. Mágrovi a PhDr. Musílkovi, zřejmě jako užitečným nadšencům. U pana Mgr. Rybánského, jako erudovaného muzejníka a kurátora sbírek Muzea Varnsdorf se ovšem pro jeho kladný postoj k neočekávanému záměru přestěhování městského muzea hledá vysvětlení jen obtížně. Zajímavý bude proto názor vedení Oblastního muzea v Děčíně na věcně odbornou stránku argumentů Mgr. Rybánského k přestěhování varnsdorfské pobočky. Tedy, zda by jako nadřízená instance k takovému stěhování vůbec vydalo souhlas. Destruktivní varnsdorfský přístup k historické architektuře města se s principy muzejnictví jako nositele a ochránce celospolečenského kulturního dědictví přeci jen poněkud míjí.
Varnsdorf 9. dubna 2015
