O nějaký moment déle než znovutevřená Střelnice funguje ve Varnsdorfu další „pamětnické“ restaurační zařízení, kterým je Koliba, nabízející také ubytovací kapacity (ty jsme ovšem nezkoušeli).
Kdž jsem den po výzkumech ve výše zmíněné Střelnici doma vybalil nákup, dočkal jsem se divného pohledu a otázky „Ty budeš dneska vařit?“ A že prý když jsem nevařil včera, proč bych měl dnes, a že jsem mluvil o ještě další nové restauraci. Tak jsem se nechal (poměrně snadno) překecat a nastartoval auto.
Pokud má Koliba nějakou nevýhodu, pak je to poloha – možná v sezóně bude frmol a turisté dveře netrhnou, pro místní je to ale k Mašíňáku trochu z ruky. Navíc odbočka ze silnice do Podluží připomíná tankodrom a samotná Koliba je kolibou jen podle historického názvu, interiér mé představy o náplni tohoto pojmu nesplňuje ani v nejmenším. Tím ovšem výčet toho, co snad lze považovat za negativa, končí.
Ve 12:30 jsme tu v pátek jedinými hosty. Židle jsou tu pohodlnější než na Střelnici, na stolech ubrusy – spíš se to tu podobá Lidovce. Pokud se necháte zaskočit zveřejňovanou denní nabídkou, která čítá kromě polévky jen tři hlavní jídla, budete příjemně překvapeni, protože kromě ní dostanete i klasický jídelní lístek s mnoha dalšími pokrmy na objednávku. Ceny velmi sympatické, podle ubrusů a poutačů se tu točí Konrád, točené nealko je Koli. A že jsou nájemci cizinci, to podle přízvuku sice poznáte, ale o jazykové bariéře nemůže být řeči.
Stejně jako včera si objednáváme i polévku. Zdejší nabídka uvádí množství, na rozdíl od Střelnice, miska se zdá o fous menší. My tedy děláme doma bramboračku úplně jinak, ale ani to, že v ní lžice nestojí, ani to, že v ní je plno hub, pro mne není překážkou. A stejně jako včera musíme konstatovat, že kdybychom věděli, jak vypadá hlavní jídlo, klidně bychom polévku vynechali – talíře vysloveně přetékají, porce vypadají jak připravené pro celý regiment.
Moje špagety jsou s kuřecím masem snad v poměru 1:1, omáčka je opravdu cítit po liškách. Omáčka ke kuřeti na paprice je sice řidší, než jsme my odkojení smetanou zvyklí, a pod pojmem těstoviny máme zafixovaná kolýnka nebo vrtule, nikoli tyhle široké nudle, nic to ale nemění na chutnosti jídla. No a nakonec skončíme u žádosti o uložení zbytku do mističek (žádný problém, za desetikačku), protože se to najednou prostě zkonzumovat nedá.
Nerad se opakuji, ale opět mám tak trochu obavy. Snad jsme tenhle týden nebyli jediní, protože by byla věčná škoda o takovou možnost stravování přijít.
