Klasik dí, že “vším, čím jsem byl, byl jsem rád…” K tomu dodávám: “nasrad!” Kvůli rýmu.
Já byl v životě cucákem, lezúnem, chodúnem, žákem, studentem, závozníkem, řidičem, kulisákem, podavačem na stavbě, saniťákem na ARU, novinářem, poloředitelem rozhlasu, scénaristou, moderátorem, režisérem, hercem. A nejnověji i nezaměstnaným. Nasrad! Nazdar! Asi takhle: je to velký rozdíl proti pasážím mého života za “bolševika”, kdy jsem nemohl (protože “oni” mi v tom bránili) sehnat práci a musel jsem za a) chodit kanálama, za b) nosit sebou furt vkladní knížku, že jako na ní mám uložené peníze, které pravidelně vybírám, takže tím pádem nemohu být považován za příživníka, což byl v mém věku a při mé tehdejší kráse jen jiný výraz pro “prostituta” :) No, nic. Dnes jsem se byl nahlásit na Úřadu práce, abych se reregistroval jako nezaměstnaný. O práci jsem přišel, tak co? Nemohu fakt tvrdit, že by mě to tam nějak výrazně těšilo, i když na mě byli děsně milí a vstřícní a hodní. Na druhou stranu – padla tam na mně nějaká ta depka. Jistě, záchranná síť existuje. Ovšem existuje i cosi jako lidská hrdost a důstojnost. A já jsem si – na své poměry – nějakého toho urážení a ponižování a vytírání si něčích zadků (nemluvím teď o dnešku a o lidech na tom Úřadu práce…) mnou samým, užil celkem dost. Dnes už na nějaké ponižování nemám ani č as, ani náladu. A věřte mi, napochodovat prakticky zčistajasna na “pracák”, je pro mne stav věru ponižující. Takže, jestli o tohle mí kámoši stáli, tak se jim to povedlo. Jestli o to nestáli, tak se jim to taky povedlo. Je to furt pět.
Ono to možná nevypadá, ale ve skoro jednašedesáti jsem nejen orvaný a unavený, ale svým způsobem převzdělaný, přepraxovaný, přenafoukaný a přenasraný, čili prakticky nezaměstnatelný. No, fakt! Nemám ani pokoru, ani dychtivost dvacátníka (třicátníka, čtyřicátníka, i padesátníka), který do všeho vletí rád naplno, protože má na všechno dost času a hlavně, má chuť předvést celému světu na počkání a opakovaně, co “v něm je”. Na tohle už fakt nemám.
Dostávám dobré rady jako, že prý tu situaci mám brát jako, že “nový začátek”. Nebo, že “Pánbůh se mnou má nějaký jiný plán”, nebo “všechno zlé je k něčemu dobré”. Ano, to chápu. Zároveň o mnoho lépe chápu, co se honilo hlavou hraničním osobnostem, které v poměrně nedávné minulosti najednou z “hodných a milých” sousedů v sekundě přešaltovali na operační modus “sériový vrah”. To byl pokus o vtip, fakt. Já radši píši tohle a … a Marek už to nějak dostřelí! :)
