S hrůzou poslední dobou pozoruji, že zjevně stárnu rychleji, než bych čekal. Začíná mi totiž vadit kde co… Právě u nás v ulici kácí jeden z posledních ořechů. Znáte to, listí všude plno, nedá se kompostovat, dělá bordel u sousedů za plotem, stíní do oken… Nesnáším tu praštěnou generaci, která jako první řešení bere do ruky motorovou pilu a na svém pozemku vykosí všechno, co „přečnívá“. Nesnáším tu generaci, která v rámci pohodlí zlikviduje záhonky, aby tam byl trávníček a pro ovoce a zeleninu běhá do obchodů. Začínám se rozčilovat spolu s otcem, který běsní, když v regále jsou jako odrůda uvedena jablka „zelená“ a „červená“. Nesnáším tu generaci, která pak zlikviduje trávníček, protože s dlažbou nebo betonem je ještě méně práce. Nesnáším tu generaci, která mi pod rukama bere fungující věci a hází je do kontejneru jen proto, že rok výroby nezačíná dvojkou.
K zemi padá další kus koruny ořešáku. Už to slyším v supermarketu: „Jééé, vždyť oni nemají ani ořechy“. Jo, milá paní – a na čem by asi tak měly vyrůst?
