Poslední dobou mi volají samá neznamá čísla. Pokaždé se naivně raduji, že už je to tady, že jednou to přijít konečně muselo. Sním o tom, že se na druhé straně ozve „My víme, že jen tak z plezíru jezdíte po místních akcích a bez nároku na cokoli fotíte, tak jsme chtěli, jestli by nebylo možné, abyste přijel tehdy a tehdy tam a tam…“
Jsem naivní, naivní a ještě jednou naivní. Zatím se to nestalo ani jednou. Ať je to tak nebo tak, všechno je naopak. Stále nejsem schopen pochopit, jak to vlastně (ne)funguje. Akce pro veřejnost, o kterých málokdo ví. Bez propagace a publicity. Vlastně málem v utajení. Odstrašujícím příkladem byl loňský rok, kdy dcera usilovně sháněla termíny na rodea v širokém okolí, protože na ně ráda jezdí a (jsem přesvědčen, že dobře) fotí. A propracovala se k pozvánce, na níž byla použita její fotka z předešlého roku. Nejen že ji pořadatelé nepozvali, ale ani jí nepožádali o souhlas s použitím fotky, i když na ní bylo její jméno (které ale pochopitelně na plakátku bylo odstřiženo). Je to jak s lidmi, kteří křičí „Nefoťte mě, mě ne!“ a vzápětí se ptají, kde se na sebe budou moct podívat…
Ale zpět – proč ty prachy v nadpisu? Protože jediní, kdo mi poslední měsíce a léta volají, jsou peněžní ústavy, spořitelny, pojišťovny a nanejvýš tak mobilní operátoři. Každý z nich má speciálně pro mě připravenou nabídku, pochopitelně jak jinak než výhodnou. I když poslední dobou moc nevím, jakmile se ozve jméno a příslušná „značka“, hovor prostě típnu. Nic to nemění na tom, že to zkoušejí znovu a znovu, pořád a pořád. Bodejť ne, když jde o činnost v rámci trvale udržitelného dluhu. Máte peníze? Půjčte si víc. Nemáte peníze? Půjčte si. Máte dluhy? Půjčte si na jejich splacení! To by tak hrálo, abyste do té exekuce nakonec přece jen nespadli…
Jde o velmi propracovanou záležitost – onehdá jsme museli vybrat značnou částku v hotovosti (pohřeb kartou prostě zaplatit nešel), navíc z „cizího“ bankomatu. Do 30 sekund dorazila od „správce peněz na kartě“ SMSka s nabídkou výhodné (a vysoké) půjčky bez ručení a dokladů. Tak se nedivte, že se cizím telefonním číslům už nepředstavuji jménem. Nemám ta správná asertivní školení jako má drahá polovina, která je schopna celé to vyslechnout a s úsměvem v hlase na tradiční otázku „Co pro vás ještě mohu udělat“ odvětí „Vy? Vy nic…“
