Marek Wollner, Narozen 1967, vystudoval žurnalistiku na Karlově univerzitě v Praze. Pracoval v Lidových novinách, Respektu a Týdnu, dramaturg pořadu Reportéři ČT. Autor knih Babiččin Majnkampf a já, Ukradené knihy a Pamatuju. Náruživý tenista.
Narodil ses v Plzni, ale vyrůstal na druhém konci republiky – ve Valmezu. Jak se ti to povedlo?
To není až taková záhada. Maminka pochází z Plzně a otec z Valašska. Do západních Čech narukoval na vojnu. A v rámci nějaký brigády byl vypomáhat u mýho dědy, kterej měl truhlářskou dílnu. Tam se seznámil s mojí matkou. Mimochodem, ta truhlářská dílna hrála v osudech naší rodiny důležitou roli. Protože děda do ní původně nastoupil k mýmu pradědovi a seznámil se tu s babičkou. 
Jaký to je, když kluk z malýho města na Valašsku přijde do velkýho města? Notabene ještě s valašským akcentem.
Já jsem akcent nikdy neměl, protože mě hodně ovlivnila Plzeň, kam jsem jezdil na prázdniny za prarodiči. Cítil jsem se tam víc doma, než na Moravě. Protože mě v Plzni hrozně rozmazlovali, kdežto doma na Moravě byla spousta povinností. A sounáležost s Plzeňskem se u mě projevovala tím, že jsem mluvil neutrálně česky.
A co ten náraz, kdyžs přišel na vysokou? Do Prahy.
Pro mě byl větší náraz než rozdíl rozlohy to, že se lámal režim. Nejdřív jsem studoval na pedagogický fakultě v Olomouci tělocvik a cítil jsem se tam dost nepatřičně. Nikdo z mých spolužáků nejevil sebemenší zájem o politiku. Nikomu nevadilo, v čem žije. Ne, že by ti tělocvikáři byli komunisti, ale byli úplně lhostejní. A v Praze to naopak žilo, začínaly tam demonstrace. Když jsem se dostal do Prahy na novinařinu a 21. srpna 1988 – tedy na výročí sovětský okupace – jsme odjížděli na chmel, nastupovali jsme do autobusu a na každým nároží patroloval policajjt. Můj kamarád Marek Najbrt pak dostal na chmelu dopis od kamaráda, kterej se tý demonstrace zúčastnil. Četli jsme si ho a strašně se rozhořčovali, co se to děje a litovali, že jsme u toho nemohli být. A taky to byla první a poslední demonstrace, na který jsem chyběl. To je asi nejsilnější vzpomínka na přechod z moravský provincie do Prahy.
Ale pokud vím, Valmez taky nebyl úplně mrtvej. Existovaly tu kapely jako Stará dobrá ruční práce nebo Slepé střevo, ze kterých se později vyloupla Mňága a Žďorp.
Slepé střevo vzniklo na gymnáziu ve Valmezu a zakladatelé tý kapely jsou moji spolužáci. Petr Fiala byl starší, takže jsem se spíš znal s lidmi z jeho okolí. Pak jsem se seznámil i s Petrem. Musím říct, že hudba Slepého střeva pro mě byla dost kočičina. Proto mě dost překvapilo, když začala hrát Mňága a byl to takovej docela popík. Nutno dodat, že velmi příjemnej.
Vraťme se z Valmezu zpátky do Prahy….
V roce 1987 jsem si dal přihlášku na novinařinu a nedostal se. O rok později už se to povedlo. Byl jsem strašně šťastnej a měl pocit, že se stal zázrak, protože v mý rodině nikdy nebyl žádnej komunista. A i když jsem přijímací komisi neřekl, že komunismus je opium lidstva, určitě si o mě nemohli myslet, že jsem nějakej progresivní komouš. Když jsem se pak na tu školu dostal, zjistil jsem, že se svými názory nejsem osamělej. Jasně, že tam bylo hodně komunistickejch dcerušek a synáčků. Třeba Lucie Výborná nám na začátku stávky nadávala, co jako blbneme, ať se jdeme učit. Ale byli tam lidi, který se s tím nechtěli smířit a chtěli něco dělat. A to bylo hrozně povzbudivý, protože před tím v Olomouci bylo takový zatuchlý zátiší. Na druhou stranu v Olomouci jsem neviděl strach a v Praze ten strach byl. Když na semináři začali některý lidi mluvit kriticky, ostatní do nich šťouchali: „Tohle neříkejte“. Nebo na koleji jsem měl v poličce Svěrový literatury z osmašedesátýho a kamarádka mi říkala, že bych to tam neměl mít takhle vystavený, protože mezi studenty jsou bonzáci.
Kdy ti otiskli první příspěvek?
První věci, který mi vyšly, byly básně.
Počkej, takže platí, že každý novinář je zhrzený spisovatel?
Rozhodně se necítím jako zhrzený spisovatel. A básně, tedy lyriku, jsem psal skoro odjakživa.
Balí se na básně dobře slečny?
Víš, že ani nevím? Já jsem měl vždycky nejdřív „sbaleno“ a teprve pak jsem dotyčné napsal báseň. Asi to u mě fungovalo opačně než u ostatních.
A kde ti básně poprvé otiskli?
Kdysi jsem vyhrál středoškolskou literární soutěž – dneska to bude znít legračně – Strážnice Marušky Kudeříkové. Moje básně nebyly žádný angažovaný agitky, prostě normální milostná lyrika. Ty básně pak přetiskli v nějakým odborářským deníku a já dostal první honorář. Pamatuju, jak jsem si z pošty pyšně nesl asi 130 korun. Což v tý době byly slušný peníze. A první článek byl rozhovor se známým valašskomeziříčským fotografem Milanem Borovičkou. Ten mi otiskli v olomouckém občasníku s dalším pekelným názvem Stráž lidu. Ale ten rozhovor byl o tom, jak fotí ženský a to mě v té době samozřejmě zajímalo.
Prošels řadou novin a časopisů a znáš spoustu novinářů. Expremiér Zeman o novináříách říká, že je to žumpa. Vím, že se blbě generalizuje, ale jak se na ně díváš ty?
Moje původní idealistický přesvědčení, že novináři jsou nejlepší lidi na světě, už dávno neplatí. Ale do konce 90. let jsem nenarazil na nepoctivýho novináře. Teď je nepoctivosti v tý práci až moc. A nemyslím tím, že by novináři brali úplatky. Spíš jde o vztahovou korupci, nedostatek odstupu. Jako příklad pro to, co tím myslím, vzpomenu vyloženě píárovej rozhovor s Markem Dalíkem v magazínu Lidových novin o tom, jak je to vzdělanej, sečtělej a skvělej člověk. Solidní noviny by tohle neměly nikdy pustit. Novinář by měl mít odstup a měřit všem stejným metrem.
Jak se ti volí, když toho o politicích víš víc, než třeba pan Novák z Panenského Týnce?
Nijak. Já k volbám nechodím. Jednak proto, že nemám koho volit a druhak proto, že by novinář neměl mít svou oblíbenou stáj politických koní a ty pak – třeba i podvědomě – ve svý práci obhajovat. Prostě novináři a politici jsou na opačných stranách barikády.
Uvádíš investigativní pořad Reportéři ČT a tím pádem ses stal – když ne celebritou – tak aspoň polobritou. Poznávají tě lidé na ulici?
U nás to funguje tak, že i když tě lidé na ulici poznají, málokdy za tebou někdo přijde a chce podpis, nebo se se s tebou chce bavit. Ale lidé po tobě koukají a kdyby ses někde choval bblbě nebo něco provedl, tak to napíšou do televize, ale tobě neřeknou nic. Jiné je to, když tě Češi potkají v zahraničí. To cizí prostředí sbližuje, lidi se k tobě najednou hlásí a jsou hrozně srdeční, fotí se s tebou a tak. Tohle jsem zažil třeba ve Vídni.
Jako polobrita se musíš účastnit různých společenských a promo akcí. Třeba v Českém rozhlase jsi pro posluchače vařil biftek s fazolkami.
Přiznám se, že tohle moc nevyhledávám. A bulvár se o mně nezajímá. Asi poznali, že v tomhle ohledu nejsem úplně vhodná osobba.
Šel bys někdy tančit do televizní soutěže Stardance?
Dobrá otázka. Nešel.
(Ptal se Karel Vrána)
Tak a tady je na ochutnání ještě vtípek dua POKLOP (Karolko Klos&Luboš Pospíšil) a je tu zejména pro to, že oba otevřou příští pátek (20/4/2012) výstavu svých fórků v šenovské restauraci Club a Luboš Pospíšil navrch zahrajhe koncert.
Jinak Sorry stále vychází. Objednat ho můžete tady.
A na úplně první číslo, které vyšlo před dvaceti lety můžete kouknout tady.
