„To budou tak tři roky“, řekl jsem v sobotu zvečera Michalovi, který si právě chystal jednu z citer. Pozvedl obočí přes celou hlavu (jde mu to snadno) a pravil: „Jsou to tři roky! Skoro přesně, tehdy byly taky Velikonoce…“ Takže čas vskutku oponou trhnul, nikdy mi nepřišlo, jak rychle stárnu.
Ale ta muzika se na rozjímání nad příchodem jara moc dobře hodila. Michal hrál neuvěřitelně. Za ty tři roky se mu nějak zkrátila cesta mezi mozkem a prsty, kterými po té jeho citeře bloudí. Ne, bloudí, není to slovo, protože to by mohlo vypadat, že neví, odkud a kam to hraje. On to ví ale naopak velice přesně. I když po koncertě dotázán místními odborníky, popřel, že by studoval Keitha Jarreta a kdo je Ralf Towner i s celým Oregonem rovněž netušil. Muzika to byla nadzemská při jeho melancholických improvizacích, dovádivá při legráckách o vídeňském „blešáku“ či „italských“ kavárnách. Byl by to perfektní koncert, kdyby ovšem na něj nepřišli lidi. Neříkám publikum, pár takových nás tam bylo. Tohle byli lidi, kteří bohužel měli ty dvě hodiny, kdy Michal hrál a zpíval, na práci něco tak strašně důležitého či převratného, že to nesneslo odkladu a bylo třeba to vyřvat na místě. Mládenec s několika slečnami nejspíš řval smíchy nad tím, že se jim podařilo doladit poslední detaily převratné molekuly léku na AIDS. Energická mladice zase asi určitě musela Michala přeřvávat nejnovějšími nápady na to, jak ještě lépe „menedžovat“ firmu. Společnost kolem postaršího ušlechtilce se nejspíš překřikovala definitivně fungujícími nápady na řešení vzrůstajícího napětí mezi Izraelem a Íránem, ukončením krize v Súdánu a potížemi české vlády, všechno dohromady a najednou a nahlas. Muž v nejlepších letech se (tiše) vpíjel do obrazovky notebooku, jistě psal něžnou poezii inspirovanou hrou Michala Müllera. Měl jsem chvilku cukání vstát a jít to řešit, ale vždy mě zarazil dalajlámovský výraz na Michalově tváří. Bloudil si někde tím svým muzikantským vesmírem a posílal z něj na nás kousíčky hvězd. Pajáda! Díky, Michale!
P.S. Možná to bylo tím, že se vybíralo do klobouku. Příště to asi bude muset být za kilo u dveří, aby si lid uvědomil, co je to ta „kuntůra“ a co ne…
