V Zadní zemi měly Velikonoce dlouhou tradici a krásné zvyky (přálo se stromům, zvířatům, na koních se jezdilo, z radosti ze Vzkříšení Krista do vzduchu se střílelo…) Institut slaví letos poprvé od konce války se vzpomínkou na ty, kteří už tady slavit nesmí.
Zelený čtvrtek, sederová večeře. Právě při ní použil Ježíš dvou obyčejů: obyčej lámání chleba a obyčej třetího poháru, což je dodnes středem mše svaté. Ta večeře je podobná naší štědrovečerní, ale je hezčí, je to večeře s příběhem a s taškařicemi pro děti, pije se víno, láme se nekvašený chléb, jí se pečený beránek, zelenina, hořká pasta charoset, pečená vejce… K tomu se čtou příběhy ze Starého Zákona o tom, jak byli Izraelité zachráněni o velké noci z Egypta, zpívají se žalmy.
Velký pátek, jediný den kdy se nesmí sloužit mše svatá. „Odsouzený byl svlečen, brutálně sražen na zem a s rozpřaženými pažemi přibit na příčné břevno ležící na zemi, potom bylo toto příčné břevno vyzdviženo a připevněno na svislý kůl, který byl již zaražen v zemi…“. Bohoslužba v 18.00 v Jiříkově, všude by mělo být ticho a klid. Pokud jej chcete zažít, překročte na ochutnávku hranici do Německa, tam je Velký pátek plný největší smrti, stále ještě součástí života. Některé věci ani Institut nedokáže. Bílá sobota, je ještě víc naplněna tichem ale mnohem víc očekáváním, protože večer začne ona Velká Noc, Velikonoce. To pondělí s pomlázkou a vajíčky je docela trapas, jde skutečně o tuhle jedinou tmu v roce. A když pak od 21.00 v Jiříkovském kostele (… bude to trošku později, až v průběhu obřadů) začnou znít zvony, tak to je ten důvod k slavení až do rána: „Střed všech středů, ono pravé srdce křesťanství tvoří Ježíšovo zmrtvýchvstání“. Nedělní Mše svatá pak je od 8.30 hodin. A právě tomu se říká Velikonoce.
Jiří Čunát, středa Svatého týdne, snad ještě Evropa
