V pátek 9. března 2012 jsem se varnsdorfské gymnázium dostal až těsně před osmnáctou hodinou. A škola svítila, což se v pátek v podvečer na řádných školách neděje. Navíc jsem hned na schodech u dveří potkal Tomáše Havránka, který díky projektu s Lužickosrbským gymnáziem v Budyšíně druhým rokem souběžně studuje u nás ve Varnsdorfu i v Budyšíně.
Obdiv, dvě maturity a pak vysoká v NDR, ten se učí německy trošku jinak než der die das adidas. Moje otázka: „Co tady děláte takhle pozdě?“ „Pan učitel Hrabal (Milan z titulku) s námi chodí na horolezeckou stěnu.“ Je pátek navečer, z učitelů jde už jen horký vzduch a pára, ale v malé tělocvičně se leze. Odcházím v noci těsně před desátou a potkávám Mgr. Janákovou (Martina z titulku) a ona vesele: „Jé to je dobře, že jste tady, pojďte ještě pozdravit děti, které tady se mnou přespávají.“ Zmatený jsem jako liška a už vůbec nechápu. „Dneska jich je jen dvanáct, zítra bude větší veselo, to jich bude pětadvacet, zkoušíme divadlo.“ Odjíždím od rozsvícené školy a nevím co k tomu dodat. Tak alespoň těchto pár písmen. Martina, Milan a Tomáš, takhle prožili páteční večer a noc, což jste nemohli tušit a asi by vás to ani nenapadlo. Ale teď už to víte a to je myslím moc dobře.
(pro vybezek eu , jiri cunat teplakov nad sprevou, jizni sasko)
