Jiří Žáček je jeden z nejčtenějších českých básníků. Krom toho, že jeho verše zhudebňují rockeři, je nejrecitovanějším autorem na dětských přehlídkách, jak se nedávno přesvědčil i náš reportér.V minulém století jsem mu posílal své verše z vojny do Československého spisovatele, odkud mi odepisoval, že by to chtělo trochu přidat, posléze mi on posílal své verše do časopisu Škrt a já mu to trošku zlomyslně vracel.Nakonec jsme se sešli nad knížkou Hurá zpátky do Evropy, kterou on napsal a já ilustroval.Pak jsme se nějak moc nevídali, v minulých letech jsem občas zaslechl, že má zdravotní problémy a tuhle mi přišel email s přiloženým souborem jeho knihy, neboť, jak připsal, o knihy není zájem.Když se neprodává ani Žáček, je něco hodně jinak. Ahoj Jiří, jak se máš?
Jak se mám?
Když se člověk podruhé narodí, jako já po operaci rakoviny, tak se – ať chce nebo nechce – má báječně. Mám skvělou ženu, skvělé děti, skvělá vnoučata, skvělého psa atd. atd. Psaní mě pořád ještě baví, knížky mi vycházejí, co víc si psavec může přát?
Píšeš nové věci, nebo pouze recykluješ?
V roce 2009 mi vyšla sbírka básní Třetí poločas, o rok později sbírka sonetů Červené paraplíčko. K tomu reedice sbírky České moře, nové vydání bajek Život je boj, loni před Vánocemi jsem vydal veršovaný komiks Šípková Růženka s obrázky Barbory Botkové a Hrůzostrašné pohádky pro malé strašpytlíky s ilustracemi Adolfa Borna. Až je mi skoro hanba, jak jsem pilný. Ale co mám dělat, když psaní je moje už skoro poslední neřest…
Teď ti vychází výbor Vy mě taky a rozesíláš ho emailem. Znamená to, že u knihkupců není zájem?
Nové vydání výboru z mých legrácek a satirek Vy mně taky vyjde v nákladu pouhých 1200 výtisků, víc prý knihkupci neobjednali. Tak jsem si řekl, že rozešlu korekturu v elektronické podobě přátelům a známým, třeba by tu knížku sháněli v knihkupectví marně. Pokud by se ovšem vůbec dozvěděli, že vyšla.
Dostáváš se tak trochu do pozice samizdatového autora, nemáš ten pocit? Sám si knížku napíšeš a rozešleš. Jako za socíků.
Co svět světem stojí, bojují spolu inteligence s blbostí. A blbost, jak známo, je nezmar, kterého nikdo a nic nevyhubí. A ta blbost už celou věčnost tvrdí, že poezii nikdo nečte. To říkali dědové vševědové už v 60. letech minulého století, kdy Klub přátel poezie měl 30 tisíc členů, a říkali to v 80. letech, kdy měl 50 tisíc členů. Milovníci poezie nevymřeli, ale všichni jim to dávají sežrat. Knihy nestydatě podražily. Nikdo už nemá přehled o tom, co vychází. A když kniha, která mě jako čtenáře zajímá, přece jen vyjde, knihkupci a distributoři objednají jeden výtisk na stotisícové město, takže ji neseženu. A když je na knihu jen tisíc objednávek, přeopatrný nakladatel jí dva tisíce nevydá. Poseroutkové a chytrolíni totálně rozvrátili knižní trh. Proto jsem cca stovce přátel a známých rozeslal e-mailem korekturu nového vydání své knížky Vy mně taky! Je to aktualizovaná verze výběru z mých epigramů a humoresek. Když adresáty zaujme, třeba si ji koupí i v papírové verzi, a i když si ji nekoupí, tak si ji snad aspoň přečtou.
Analogii s dobou normalizace nevidím. Žádní spisovatelé nejsou dnes zakázaní ani perzekuovaní; tenkrát měla oběti systému na svědomí zpotvořená ideologie, dnes je zadupává zpotvořený trh. Do pozice disidentů se už nedostávají spisovatelé, ale třeba ten znechucený řidič MHD, který politikům na billdoardech přimaloval tykadla nebo rohy a soudkyně, manželka exministra, ho za to poslala natvrdo do kriminálu. Do krimu, kde by měl sedět celý tým exministrů, za jejichž ministrování se kradlo po miliardách.
Byl jsi básnická hvězda. Jaké to bylo, užíval sis to?
Básnická hvězda jsem nebyl, ale měl jsem hodně čtenářů. Vlastně čtenářek, protože poezii čtou převážně ženy. Rekordního nákladu mezi mými knížkami dosáhla sbírka říkadel pro děti Aprílová škola – 105 tisíc výtisků. To se už zopakovat nedá. I když můj slabikář pro prvňáčky od roku 1992 dodneška vyšel v celkovém nákladu tři čtvrtě miliónu exemplářů! O tom se může i takovému Michalu Vieweghovi jen zdát. Uvádím to především proto, abych korigoval tvrzení, že básníci se dnes neuživí. Básničkami možná ne, ale když k tomu přiberou pohádkové knížky, scénáře pro televizi a filmy, učebnice atd., tak to ještě pořád jde. Ale to platí jen pro několik autorů, kteří mají štěstí na čtenáře.
Tvoje básničky byly hojně zhudebňovány, neměl jsi někdy chuť udělat to sám, nebo alespoň vylézt na podium a zazpívat.
Ne, ne. Sám jsem se o muziku nikdy nepokoušel, přenechával jsem to vždycky profesionálům, ale musím přiznat, že by se mi zamlouvalo přijít mezi lidi s kytarou a zpívat. Vyrostl jsem na písničkách V + W a za studentských let jsem nadšeně chodil do Semaforu na Suchého a Šlitra, takže mým idolem byli spíš kabaretiéři než rockeři. Ale vůbec nejvíc mi imponovali vodáci, chlupatí a fousatí samorosti, kteří na puťácích u ohníčků zpívali Niagaru a další romantické kýče, za což sklízeli zasloužený obdiv a všelikou přízeň vodáckých rusalek. A samozřejmě i obdiv mladých vodáckých greenhornů. Panečku, to by se mi líbilo ze všeho nejvíc!
