Zamiloval se náš labradorský pes a od té doby s ním nebyla řeč. Jindy hravé zviřátko, svíjelo se nyní v hluboké depresi, žalostně kňučelo zpoza okna na cokoliv samičího, včetně pošťačky, a především, přestalo žrát. Přestal nám krást bonbóny, nešmejdil u odpadkového koše a přestal se podhrabávat pod lednicí k jejímu obsahu.
Neznalí jeho duševních pochodů, měli jsme za to, že trpí žaludeční nevolností. Uvařili jsme mu mátový čaj, namísto granulí nabídli psí pochoutky a piškotky, ale žel, vše bez úspěchu.
Náš pes trpěl jako zvíře a my s ním.
A pak jednoho večera neodolal touhám, a navzdory dobrému vychování, utekl nám drze, skrze otevřené okno, neznámo kam. Prohledali jsme celou ves. Zvonili u všech dveří, volali do všech útulků, vylepovali plakáty s jeho fotografií a žádostí o pomoc při hledání … Našli jsme ho po třech dnech. Vesele hopkal na druhém konci vesnice kolem sousedovic plotu, špinavý, žalostně hubený a zablešený, přesto šťastný. Ne však z toho, že nás vidí, ale že se z druhé strany překážky na něj lepí láskou posedlá pudlice. Společně si ti dva třeli kožíšky o drsné pletivo, skrz kovová oka olizovali si čumáčky, tlapkali po sobě a nespouštěli ze sebe oči plné něhy a ničím neomezované touhy.
Romantickou idylu přerušilo zasvištění prutu, který přistál na bílém zadku vilného labradora. „Já ti dám utíkat z baráku, mizero,“ zahromovala jsem. „To si nesmíš dovolit ani z lásky, takhle neposlouchat,“ dodala jsem zostra, nahnala psisko do auta a učinila přítrž chlípným hrám.
Pes prospal tři dny. Potom rázem zhltal dvě misky granulí, navzdory dobrému vychování vloupal se do lednice a spořádal štangli uheráku, zmrzlinový dort a kostku másla, ve špajzu vyluxoval krabici se sušenkami, a nakonec všechno vyzvracel na koberec.
Stál nad tou hromádkou, radostně vrtěl ocasem a tvářil se blaženě.
Byli jsme šťastní i my, že se náš přítel uzdravil.
Pozdě v noci zvažovala jsem, jak silně zapůsobila láska na našeho psího samečka.
Nemohla jsem se ubránit myšlence, jak by asi vypadali muži, kdyby lásku k ženám prožívali stejným způsobem. Nejedli by, nepili, jen by po nás toužili tak dlouho, dokud bychom jejich city neuspokojily. Každý zamilovaný chlap by se poznal hned, jakmile by na něm začaly plandat kalhoty a sako. Obraz láskou zmučeného muže v mých představách dotvářela strniskem zarostlá tvář, horečnatý pohled, chvějící se ruce a zchátralý zjev.
Čím víc by muž miloval, tím hůř by vypadal. A ženy by žasly i plakaly dojetím a říkaly si: „Koukejte na toho chudinku. Člověk by řek´ …rakovina. Ale to ne. On je jen zamilovanej!“
Z mých představ vytrhlo mě slastné zamlaskání. Milovaný manžel zavrtěl se v peřinách a se sladkým a nevinným úsměvem šťastného spáče přitulil se ke mně.
Ve světle pouliční lampy pozorovala jsem jeho naducané tvářičky, hladce oholenou tvář a pod peřinou se vzdouvající bříško.
A pak mi to došlo!
Za posledních dvacet let co se známe, nezmizel nikdy z jeho tváře spokojený výraz. Nikdy se netvářil smutně a zdrchaně. Nikdy nepřestal vtipkovat a nikdy ho neopustil vydatný apetit, dobré zažívání a bytelné spaní. A hlavně nikdy neztratil ani deko ze své fortelné stokilovky.
A mě v tu chvíli bylo jasné, že můj muž mě vlastně NIKDY doopravdy nemiloval!
