Tak nám před nadcházející sobotou obrazovkami prošly hned dva pořady, týkající se našeho regionu a loňského populárního léta, jehož dozvuky si neseme dodnes.
Příčí se mi napsat dokumenty, protože podle mého (i několika dalších, s nimiž jsem se bavil) v nich tak nějak chybělo to hlavní – totiž obsah. V prvním jsme mohli vidět Inda od Ostravy, jak se sem jezdí objímat s minoritou a radit starostovi, že se máme usmívat a všechno dělat lépe, v tom druhém jsme si poslechli vcelku zajímavou přednášku o obecné historii Sudet a pak koukali, jak se jeden a jedna procházejí v Chrudimi po náměstí. Krom toho tam bylo i pár „nezajímavých“ scének, jak se někdo s někým snaží dohadovat.
K tomu druhému pořadu snad jen tolik, že stačí si na netu najít jakoukoli mapu Protektorátu, aby člověk viděl, kolik území se proměnilo v Sudetenland. Proč by v jeho rozloze zrovna těch „našich“ pár kilometrů čtverečních mělo být tak výjimečných, aby to vysvětlovalo, co se tu odehrálo? Ty sekvence, že jsme vlastně všichni potomci náplavy, která se do pohraničí navalila nakrást, co se dalo, se daly natočit kdekoli…
Vadí mi skutečnost, že se z toho dělá v současnosti novum, které je potřeba objevně vyřešit tím, že se jim poskytne šance. Že je třeba jim porozumět, pochopit jejich mentalitu a zvyklosti, že nejlépe je ustoupit. Zase tolik si nepamatuju, ale okamžitě mi před očima naskočí soudružka učitelka, která nám v s očima navrch hlavy o občanské výchově vyprávěla, jak spolu s ostatními soudruhy obcházela domácnosti, a považte děti, oni v těch vestavěných skříních na chodbě měli králíkárny a v obýváku topili parketami. Nebo jak jsem jako školák, telátko neznalé, zpočátku nedělal rozdíly a klidně jsem komunikoval se spolužákem (který zanedlouho zmizel ve zvláštní škole) – do té doby, než mě jen tak pro potěšení srazil do kopřiv. Jaký z toho asi může vykrystalizovat názor? A kolik desítek let už v kolika generacích? Kdo se mění a kdo ne?
A tím se vracím k tomu prvnímu pořadu – chudáci školáci trpěli po loňských událostech traumatickými šoky, následně se báli vycházet a choulili se Indovi v náručí. A řešil někdy někdo ty generace jiných dětí, které se bály určitými oblastmi procházet, pro které se muselo chodit nebo jezdit do kluboven, Domů dětí a Lidušek, protože odmítaly chodit samotné ve večerních hodinách městem?
Neznám řešení, ostatně jako nikdo za ta dlouhá léta. A jestli někteří tvrdí, že ho znají, proč stohy popsaných papírů a sáhodlouhých analýz nic nepřinesly, nepřinášejí a hádám, že ani nepřinesou? Místo změny situace nejspíš jen další vyostřování nálad. Vždyť z něčeho takového u nás těžil už jeden usměvavý „politik“, který naštěstí nakonec nic nedokázal. Na rozdíl od jiných politiků, kteří byli „úspěšnější“ a občas to dotáhli k holocaustu nebo genocidě.
