Tak jsem se po dlouhé době zase jednou dostal do naší stověžaté a měl možnost se chvíli (byť za třeskutého mrazu) jen tak pocourat po ulicích. Sice jsem nikdy v Praze „opravdu“ nežil, ty čtyři roky na škole se snad ani nedají moc počítat. Měl jsem jiné starosti a moc toho tehdy nestihl. Nicméně jsem měl vždycky tohle město rád. Měl jsem naučené trasy a na nich stálé pevné body. To všechno vodnéés čas… Korunu a jahodový koktejl jsem oplakal už dávno, železářství u Rotta taky zmizelo v zapomnění (už jen ta písnička bří. Ebenů ho připomíná), nakonec mi zrušili i u Rozvařilů (do Bílé labutě jsem k nim nešel). Zmizely prodejny knih a antikvariáty, zmizely národní kultury (to bývala jedna z mála míst, kde se dala kupovat licenční eLPíčka), zmizely pirožky, zmizela prodejna Igráčků, podniková prodejna Pantonu, v níž jeden čas prodával Ivan Hlas. Místo nich je každá druhá výloha plná echt pravých českých a pražských suvenýrů. Ach ouvej.
Zašel jsem se tedy alespoň podívat k Nové scéně na voskové srdce. Nepoznamenán obrazovým zpravodajstvím o jeho tvorbě ta věc na nádvoří pro mě byla docela šokem. Veřejný záchodek ze Zvonokos jsem tady opravdu nečekal…
Ale jo, byl jsem nakonec i jinde, ale o tom třeba příště.
{module nase_praha}
