Narozen v roce 1968 v Litoměřicích, kde vystudoval gymnázium. Poté absolvoval Technickou fakultu Zemědělské univerzity v Praze – Suchdole. Profesionálně začal fotit v deníku Expres, později působil v Denících Bohemia, dnes šéf fotooddělení časopisu Týden. Dříve jeden z dvorních fotografů Sorry.
Začněme obligátní otázkou: Jak ses dostal k focení?
Přes mýho dědu. Děda byl profesionální fotograf v Litoměřicích. Jestlis někdy viděl známý fotky živých lidských koster z Terezína z roku 1945, tak ty fotil děda. Mě jako kluka focení až tolik nebavilo. Co mě ale bavilo, bylo vyvolávání fotek v temný komoře. To bylo hrozně zajímavý, jak z těch papírů ve vodě vylejzal obraz. Ale opravdu fotit jsem začal až po revoluci. Se spolužákama z vysoký jsme se tehdy domluvili, že vyrazíme na zkušenou do Ameriky. A protože děda byl fotograf, byl jsem určen jako fotograf výpravy.Začalo mě to hrozně bavit, a když jsme se vrátili, ukázal jsem ty fotky v tehdejších novinách Expres a pak už jsem se na tu vejšku málem nevrátil. Začal jsem fotit profesionálně. Ale nakonec jsem při práci tu školu dodělal.
Pyšníš se titulem inženýr. Kolik je mezi fotografy vysokoškoláků? Píšící si o nich často myslí, že to jsou blbci.
To je záležitost posledních let. Od tý doby, co jsou digitály se za fotografa považuje každej, kdo má díru u prdele. Ale když se člověk na ty fotky podívá, tak jsou často tristní. Jinak fotka je samostatná novinářská kategorie, která má text doprovázet ale ne ho kopírovat. Dokonce když vidíš hezkou fotku, tak si ten článek kvůli ní i přečteš. A že by fotografové byli jako skupina blbci? To není pravda, mezi nima je spousta vysokoškoláků. Třeba Honza Zátorský z Lidovek je jadernej fyzik. Nebo můj bratranec Tomáš Krist z Lidovek má vysokou školu.
Jak digitál změnil fotku?
Vzpomínám si, že někdy před deseti lety jsem poprvý viděl profi digitální fotoaparát, kterej měl Petr Josek z Reuters. Stál 600 tisíc, mělo to kolem dvou megapixelů – dneska má víc každej mobil – strašně to zlobilo, nespolupracovalo mu to s bleskem, prostě se s tím trápil. A tehdy jsem si říkal: tohle je ta budoucnost? Pak kolem mě digitálů přibývalo, až jsem byl snad poslední, kdo fotil na film. A ty digitály se začaly filmu vyrovnávat. Dokonce ho předehnaly v rychlosti, nemusíš kupovat a vyvolávat filmy, můžeš si hned zkontrolovat výsledek… Na druhou stranu to způsobilo strašnou inflaci fotek. Každopádně digitál umožnil fotit každýmu.
Existují ve fotografii nějaká klišé? Mluví se třeba o snímcích zablácené pohozené dětské panenky při povodních.
Ty vole, tu sem vyfotil já!
Fakt?
Jasně. A jestli to je klišé? Já bych to tak nebral. Tenkrát jsem fotil povodně v Zálezlicích u Mělníka. Dostal jsem se tam jako první a šel jsem se s místostarostou podívat na jeho barák. A cestou jsem uviděl tu panenku. Tak jsem ji vyfotil, protože byla celá od bahna a bylo to něco, co mělo nějakou symboliku, pokoru. Vyšla na titulu Instinktu. A pak v Reflexu vyšla ta samá panenka od Honzy Šibíka. Ale já byl první.
Dost často fotíš celebrity. Nejsou ti lidé občas protivný a nafrněný?
Fotím pro jednu agenturu, která tu pořádá velký koncerty, Kissáky, ACDC, Depeche Mode… Nebo jsem fotil Billa Gatese. A ten byl hrozně milej a příjemnej. Jinak celebrity mívaj občas různý manýry, někdy ale i příjjemný. Například když se lidi z tý koncertní agentury – a bylo jich asi deset – chtěli vyfotit s Kissákama. Kapela řekla, že jistě, ale že se musejí namalovat jako oni. Takže se všichni namaskovali za Kissáky a vypadalo to teda dost monumetálně. Nebo když jsem teď naposledy fotil Lennyho Krawitze. Smělo se cvakat jenom když to povolila jeho manažerka a jenom jedno okno. A přitom na minulým koncertě před pár lety, když jsem ho fotil, skočil do náruče ochrance, blbnul jak male kluk a neměl s focením žádnej problém. Ale že by po mně někdo vystartoval? Já nejsem žádnej paparazzo…
Když jsme u paparazzů, mohl bys to dělat? Pokud vím, v zahraničí jsou tihle fotografové hodně dobře placený.
Myslím, že chudý nejsou ani u nás. Ale na takovýhle focení musí mít člověk náturu. Já jsem vychovanej k nějakejm zásadám slušnosti. Třeba nefotím lidi, když jedí. A většinou, kde paparazzi začínaj, tam já končím. Třeba na festivalu ve Varech jsem byl třináckrát za sebou a z večírků, na kterejch se pase bulvár, odcházím. Nemusím fotit, jak se lidi opíjej. Osobně by mi bylo asi taky dost nepříjemný, kdyby mě někdo fotil ve slabších chvilkách.
Nejsi sice válečný fotograf, ale byly chvíle, kdy ses hodně bál?
Párkrát jsem se ocitl v dost nepříjemným konfliktu. Například v Bosně, když tam po válce probíhaly první volby. Ta země byla ještě poměrně nebezpečná. Třeba v Pale jsem fotil plakát Karadžiče (Radovan Karadžič, válečný zločinec z války v Jugoslávii – pozn. red.), který byl tehdy nezvěstný. A vyběhl na mě chlap, namířil na mě pistoli a začal řvát. Tak to jsem hodně rychle vycouval. Nebo jsme projížděli zónou, která dělila muslimskou část od srbský a dvě hodiny po nás tam zastřelili a okradli novináře a fotografa. Tam jsem si nebezpečí uvědomoval, protože to byla země, kde tě nějakej magor odpráskne a je mu to úplně šumák.
V Čechách ses bál? Vzpomínám si, jak nás před lety spolu naháněli po Orlové náckové…
Tam to bylo nepříjemný. Samozřemě sem to chtěl nafotit, a problém fotografa je, že často stojí mezi dvěma liniema. Určitě by bylo nemilý, kdyby si do mě nějakej nácek kopnul, ale musím říct, že větší strach jsem měl v roce 2000 při zasedání Mezinárodního měnovýho fondu v Praze. To do Prahy přijeli demonstrovat fakt vostrý řízkové ze zahraničí. Dokázali během pár minut vytrhat dlažební kostky snad z celý Lumírovy ulice a začali je metat po policajtech. To jsem viděl poprvý v životě. A nemetali je jenom po policajtech, ale i po fotografech. Nejdřív jsem se schovával za stromama, odvážnější vylezli na ulici a snažili se to fotit. Já sem se osměloval a osměloval, až jsem se mezi ně dostal taky.
Čím to, že ženský tak berou na fotografy? Je ten objektiv něco jako falickej symbol?
To máš pocit, že fotografové snáz sbalej ženskou? Víš, že si nejsem jistej, že bych někdy někoho sbalil přes foťák? Lichotí mi, že tohle tvrdíš, ale já to asi nikdy nedokázal dostatečně využít.
Měls někdy nabídku fotit porno?
Kdysi to po mě někdo chtěl. Ale nějak k tomu nedošlo. Mimochodem, fotit porno je technicky docela náročný..
Je pravda, že v rámci pracovních povinností sis vyfotil vlastní spermie?
Jednou jsem fotil ve Vysočanech na soukromý klinice, kde se dělaj umělý oplodnění. Potřeboval jsem vyfotit spermie a zrovna tam nějak nebyl žádnej vzorek k dispozici. Člověk si má všecno vyzkoušet na vlastní kůži.
Proslavil ses tím, žes dostal na CzechTeku šutrem do hlavy. Jak se k tobě zachovali kolegové fotografové?
Skvěle. Odtáhli mě do bezpečí a ošetřili. Ale samozřejmě si mě před tím vyfotili.
Fotíš i svatby?
Mám spoustu kamarádů a udělal jsem tu chybu, že jsem hned na začátku neřekl, že svatby nefotím. Takže jsem jich nafotil asi čtyřicet. Marku Doušovi ze Sorry jsem dělal dvě. A jednou se mi povedlo, že jsem na svatbě fotil i svědčil.
Začali jsme obligátně, skončíme obligátně. Máš nějakou veselou historku z focení?
Kdysi jsem fotil nějakou projekci, kde byl i Pavel Landovský. Klábosil tam s Vlastimilem Brodským a tak jsem si je vycvaknul. Načež se na mě Pavel Landovský vrhnul a řval, proč ho fotím, že určitě zase napíšeme, že byl ožralej a že napadnul fotografa, takže nás roztrhávali. A po projekci za mnou Landovský přišel a říká: „Tak se nezlob, pojď, vyfotíme se spolu.“ Objal mě a přivolal ostatních patnáct fotografů, aby nás vyblejskli, že jsme se usmířili.
Karel Vrána
(rozhovor z aktuálního vydání časopisu sorry, který si můžete objednat tady)
