Simona Davídková (1972) původem z Rumburku, v současné době žije poblíž Prahy. Pracuje jako projektová manažerka zpravodajských webů ve vydavatelství Mladá fronta a. s.(Vždycky mě někdo dokope tam, kde mě chce mít. Simona Davídková)Jsi mezinárodní cyklistická rozhodčí. To není úplně běžné a u holek už asi vůbec ne. Jak se to stalo?Tatínek byl něco, čemu bys dneska řekl sportovní ředitel cyklistického oddílu TJ Rumburk a brácha závodil. Mě bylo čtrnáct – patnáct a byla jsem doprovod (masérka, svačinářka a fanynka) a jezdila jsem s klukama po závodech místo abych doma pomáhala mamince. Na závodech byl mumraj a pěkný kluci, obzvlášť ti z našeho oddílu! To se mi líbilo. Každý víkend od jara do podzimu a v zimě cyklokros. Mimochodem, první závody na kterých jsem byla byla časovka jednotlivců v Děčíně. Rok 1986.
Jezdit na kole a závodit se ti nechtělo?
Já jsem dělala gymnastiku a hrála na piano! Ale to víš, že jak jsem tou cyklistikou načichla chtěla jsem to zkusit. Jenomže těm klukům, mezi kterejma mi bylo tak dobře se to nelíbilo. Dělali mi naschvály. Když jsme šlapali kopeček na Valdek, makala jsem jako blázen, že jsem ani nemohla popadnout dech. Drželi mi totiž sedlo nebo mě „vyloktili“ do škarpy. Ale měli k tomu ušlechtilý důvod. Tvrdili, že je lepší, když s nimi jezdím jako okrasa. A že kdybych pořád špapala do pedálů, měla bych zbytečně veliké pozadí. Použili v této souvislosti ale mnohem jadrnější výraz a při tom byli takhle galantní.
A tak jsi se stala rozhodčí?
Ano. Když jsem takhle postávala každou sobotu a neděli po těch pangejtech, tak si mě všimli i rozhodčí, kteří mě jednou oslovili, zda bych jim nechtěla pomáhat. Bude to 23 let. Uteklo to.
Co vlastně znamená, dělat rohodčí. Jezdíš v autě za pelotonem a koukáš, jestli správně šlapou?
To by bylo dobrý!
Ale není to legrace, je to docela zodpovědná práce manažerského typu s nádechem právničiny. Kvalifikaci mezinárodní rozhodčí samozřejmě předcházelo spoustu věcí. Začínala jsem jako rozhodčí III. třídy, na okresních závodech, pak po pár letech jsem si zvýšila kvalifikaci na II. třídu, vhodná pro krajské působení a dále I. třídu. Další stupeň bylo přijetí mezi národní rozhodčí. Ale musím říct, že jsem i v nižších třídách jezdila třeba jako speakerka závodu na národní nebo mezinárodní závody (tehdá nejvyšší Bohemia Tour). Moje výhoda byla, že mluvím francouzsky, trochu německy a svaz to dokonale využíval! Hlavně, francouzština byla tehdy jedinou oficiální řečí cyklistiky.
Chci tím říci, že práci rozhodčího rozhodně nemůže dělat nikdo, kdo se neustále nevzdělává. Pravidla se stále aktualizují, jazyky jsou jasně výhoda, praktické dovednosti. Trochu úřad: měření kol, měření převodů, práce v kanceláři závodu….
Asi by ses divil, co všechno musím mít v tašce, to máte : tužky (nejlépe crayonky), spoustu čistého papíru, různé tabulky, gumu, kalkulačku, píšťalku, stopky, diktafon, metr, olovnici, úhloměr a samozřejmě čistou uniformu a Pravidla. (Miluju film Na samotě u lesa :-D)
A jak by doplnili mí přátelé kolegové „Hlavně otvírák na lahve“.
(víc o práci rozhodčích viz BOX)
A co nějakou veselou historku z natáčení? Máš?
Za těch 23 let by nějká mohla být, že? Nejlepší je, když po briefingu jdeme někam na procházku a skončíme v místní restauraci. To se pak člověk dozví věcí! Nejkrásnější jsou starší historky ze závodů z dob Klasů, Kreuzigerů st. atd.. Vyprávíme si je stále dokola a dokola, neboť jsou mezi námi třeba noví kolegové, kteří to ještě neslyšeli…
Ale nejpekelnější zážitky jsem měla ze závodu Tour of Socchi 2008 v Rusku, kam jsem byla UCI vyslána, abych zjistila, zda bude moci tento závod pro následující rok získat statut Grand Tour. Tahala jsem z paty 20 let starou ruštinu, kromě jedné mé kolegyně zde nikdo nemluvil jinak než rusky. Ovšem byla to spíše směs ruštiny se slovenštinou, klasika. Při první etapě se spustil takový déšť, vodu kanály nepobíraly,a v jednom místě se mi málem utopila půlka pelotonu, když vjely do půlmetru hluboké louže. Při časovce dlouhé na obrátku 22 km jsem při kontrole trati zjistila, že nám na 11. km spadla skála a zahradila cestu. Při třetí etapě jsme měli slavnostně dojíždět na největším bulváru v Soči, jenže během závodu nám sdělili, že do Soči přijel na svou „daču“ Vladimir Putin, takže nás odklonili kamsi do kavkazských lesů, kde nás nikdo nevítal. A při poslední etapě jsme po 10 km od startu vjeli na dálnici do dopravní zácpy. Vše bylo korunováno prohlášením šéfa Ruského svazu cyklistiky a ministra dopravy, že příští rok pro Grand Tour Soči postaví novou krásnou silnici (tu jedinou starou jsem pro Grand Tour nemohla doporučit) přes hřebeny hor až do Krasnodaru. Je to cca 300 km. Holt země neomezených možností. Ale o mě se tam starali hezky, při každém přejezdu jsem měla možnost trávit své ubytování v prezidentských apartmá (=jediná místnost v hotelu, kde je připojení k internetu).
Kolik máme v Čechách mezidárodních rozhodčích?
V současné době jsou v Česku dva mezinárodní rozhodčí pro silniční a dráhovou cyklistiku. Ing. Miroslav Janout ze Strakonic a má maličkost. „Žanu“, jak se kolegovi ve světě říká, je i jeden z nejlepších rozhodčích světa a u UCI má velmi vysoký kredit. V současné době dělá i supervizora pro země, kde probíhají zkoušky národních rozhodčích z pravidel UCI. Před pár lety, pracoval jako hlavní rozhodčí Tour de France, má za sebou Giro i Vueltu, nespočet světových pohárů na silnici, dráze i v cyklokrosu, mistrovství světa, olympiád. Jeho jazykové schopnosti jsou fenomenální. Domluví se minimálně pěti jazyky. Řeklo by se, že je to můj velký učitel, ale prostě do mě kopal, až mě dokopal tam, kde jsem dnes. Sama bych si na tuto funkci nikdy nevěřila. Ale praxe a ohlasy na mou práci mě ubezpečují, že taky nejsem úplně nejhorší, a tak doufám, že i já co nevidět pojedu nějaký hodně dobrý závod. Zatím jsem projela Evropu, od Ruska po Francii závody 2. a 1. třídy. Nyní se po mateřské vracím i do malého českého rybníčku a letos mě čekají etapové závody Závod míru Juniorů v Terezíně, Lidice či Mléčný závod kadetů v Lounech. Na dráze by to pak měly být především mistrovské soutěže.
Co dělá rozhodčí?
Minimálně 14 dní před závodem je třeba kontaktovat organizátora a domluvit se, zda vše, co je napsáno ve schváleném rozpisu závodu, platí. Je třeba vyžádat si Seznam přihlášených, domluvit se na bezpečnostních záležitostech. Povolení, pojištění, zajištění policií, lékař a sanitka na místě. Při etapovém závodě je třeba ještě domluvit ubytování a stravování sboru rozhodčích. Pro mezinárodní závody je potřeba se na místo dostat, komunikovat s organizátorem, který třeba nehovoří ani francouzsky, ani anglicky. Při setkání s organizátorem na místě v kanceláři závodu musíte udělat briefing, na kterém si znovu všichni řeknete, co vše je zajištěno, kde máme ještě rezervy, co je třeba do startu připravit. Takovéto porady by se měly účastnit i složky policie, řidičů aut, speaker závodu a nejlépe celý sbor rozhodčích. Další porada již probíhá se zástupci týmů, kteří si na této poradě vyslechnou příspěvky organizátora, hlavního rozhodčího a dopingového komisaře. Je zde představen také celý sbor rozhodčích. Co vlastně takový rozhodčí dělá? Samozřejmě že pro každou disciplínu je to jiný soubor funkcí, u silničních závodů se setkáte s hlavním rozhodčím (JURY I. nebo Prezident sboru rozhodčích), jezdí v autě s otevírací střechou za pelotonem a po sportovní stránce řídí závod. Sleduje přestupky, organizuje práci ostatních rozhodčích. U něj ve voze jede také speaker, který závod podle jeho instrukcí komentuje do konvojového rozhlasu, sděluje především situaci v závodě, rozestupy jednotlivých skupin, složení těchto skupin, hlásí defekty či žádosti o občerstvení. Dále je to JURY II., který jede v autě před pelotonem a řídí úniky, práci neutrálních mechanických vozů. JURY III. jede v polovině doprovodného konvoje a pomáhá hlavnímu rozhodčímu s barážemi, což znamená blokování konvoje vozů a jejich postupné předjíždění odpadlých závodníků tak, aby si v závětří konvoje nemohli skupinu opět dojet. Zapisuje si rovněž všechny odpadlé závodníky. Dále jsou tu MOTOROZHODČí, kteří se díky své mobilitě mohou velmi pružně přemisťovat mezi skupinami a kontrolovat pády, dojezdy závodníků po pádech či výměně defektu, měří časové rozestupy… Důležitá je rovněž funkce Startéra, Časoměřiče a Cílového rozhodčího. U těchto funkcí již asi není problém představit si jejich náplň. U dráhy to jsou pak další funkce jako např. sekretář sboru, jehož náplní je především vytváření rozjížděk, zápis výsledkových listin, dále arbitr, který kontroluje chování závodníků na dráze a dodržování pravidel jednotlivých disciplín, zatáčkoví rozhodčí. Po závodě je nutné také provést tzv. debriefing, zhodnotit závod, co se povedlo, co je potřeba zlepšit pro příští ročník, sestavit po dohodě s ostatními rozhodčími zprávu ze závodu. Dále se zkontrolované výsledky závodu se zprávou o závodě zasílají na příslušný svaz.
A jak je na tom naše cyklistika vůbec? Jak se stará svaz o své ovečky?
Osobně si myslím, že situace kolem Českého svazu cyklistiky je jako dost věcí v tomto státě – prohnilá. Za poslední léta se totiž cyklistické hnutí rozdělilo. Na to pod křídly ČSC a amatérské mimo tento svaz. Bohužel prakticky neexistující vhodné strategie řízení a neschopné vedení hnutí funkcionáři ČSC donutily některé členy svazu k zoufalému kroku vytvořit novou asociaci, která by konkurovala ČSC, možná sjednotila to amatérské hnutí pod novou hlavičku a jednou nahradila ČSC coby člena UCI. Díky této snaze si pánové na svazu v minulém roce vzpomněli na pravidlo UCI, které řeší startování licencovaných závodníků v amatérských závodech mimo svazový kalendář. Tedy abych to upřesnila, nedovoluje jim závodit v jiných závodech, než v těch zapsaných v kalendáři ČSC či UCI. Bohužel svazový kalendář akcí je v současné době tak bídný, že licencovaní závodníci jsou nuceni startovat i v závodech různých amatérských lig, neboť větší část závodů se přesunula právě mimo hledáček ČSC. Takže i tato věc bude prakticky stěžovat sportovní vyžití licencovaných závodníků, a nejen jich, ani rozhodčí ČSC nesmějí pracovat v rámci jiných závodů než těch svazových. Jako rozhodčí jsme se zasadili o zařazení výjimky, pokud si dotyčný organizátor závodu či závodník ČSC požádají o možnost startu licencovaných závodníků. Nově tak toto budeme řešit v rámci našeho oddílu TJ Rumburk, neboť jsme organizátory Tour de Zeleňák, kde jak sami víte, závodí i licencovaní závodníci (a objevuji se tam semtam i já) :-D. Jenže tato záležitost také donutila členy našeho oddílu ke kroku, že si raději licenci ani nenechají vystavit, neboť právě závodí spíše v rámci amatérských závodů. Takže nejspíš zůstanu jediným členem oddílu, který si tu licenci bude muset nechat udělat, jinak bych nemohla pracovat na závodech UCI v zahraničí a na mezinárodních závodech tady u nás doma.
