Psali jsme tu na jiném místě o závodu psích spřežení a cyklistů, který se jezdí v Orlických horách, o závodě Šediváčkův long. Inspirace k tomuto závodu přišla z Ameriky, z Aljašky, kde na začátku minulého století hromada dobrodruhů zkoušela najít štěstí a zlato na těžko přístupných nalezištích. Jejich cestu drsnou a jenom těžko představitelnou divočinou absolvují novodobí dobrodruzi každý rok počátkem jara při akci, pro kterou se ustálil název Iditaroad. Jedná se podle všeho o nejtěžší maraton psích spřeření, cyklistů i chodců, kde o úspěch a o přežití bojují občas i naši – Češi.
Jedním z nich byl (a možná ještě bude) extrémní biker Jan Kopka, který tento závod v roce 2007 nejen dojel, ale dokonce vyhrál.
I když, jak několikrát opakuje v knize, o které bude dneska řeč, Ve spárech Aljašky, o vítězství tu tolik nejde, i když potěší.
Těžko se mi hledá jeden odstavec, který by vystihl to šílené odhodlání dojet a přežít v padesáti stupňových mrazech. Zvítězit nad počasím a také sám nad sebou s minimem prostředků, které mohou člověku pomoci přežít, kdy musíte mít všechno sebou, v brašně zavěšené na rámu kola a kdy každé deko navíc je prostě navíc.
Vybral jsem tedy několik podnázvů kapitol, které vás snad uvedou do problematiky:
Poprvé se zprávy o dobrodruzích a zlatokopech, přemisťujících se na kolech uprostřed zimy po zamrzlém Youkonu, objevily již v po roce 1900.
Tady nesmíš dělat chyby, jinak nepřežijěš. (Pat Norwil)
I když se na Iditaroead připravíte ma maximum, vždycky zjistíte, že je to málo.
Každá maličkost, která tě donutí zastavit, obrátí relativně snadné cestování ve vážný problém.
Nikdy není dopředu jasné, jestli náhoda, která vás potkala, je šťastná či nešťastná.
Mráz bývá někdy tak silný, že vás paralyzuje a duše v kolech se rozpadají.
Na přítomnost duchů a vlků jsme si již zvykli, obojí patří nerozlučně k Aljašce.
Nepokračovat a zůstat na místě je někdy to nejrychlejší.
Pokud vám někdo dá pivo, nesmíte ho zaplatit. Porušili byste zákon.
A nakonec: Pokud je počasí hrozné, neznamená to, že nemůže být ještě horší.
Pro představu, jaké to může být, snad tyhle výpisky stačí. Mě se při četbě této knihy vydařilo i počasí. Venku se teploty pohybovaly kolem pětadvaceti stupňů pod nulou, což pro začátečníka na simulaci Aljašky stačí a ukázlo se, při krátkých epizodách, kdy jsem musel zajít pro dříví a nebo vyvenčit psa, že raději zůstanu čtenářem a těžko se někdy stanu dobrodruhem.
