„Zeptám se vás na otázku,“ upozornila mě reportérka a přistrčila přede mne mikrofon. „Jak se vám žije v blízkosti Romů cikánského původu,“ pokračovala v rozhovoru a přitom překvapeně pozorovala, jak se začínám potutelně usmívat. Jak by ne, pobavila mě totiž svými výrazy „Zeptat se na otázku“ a „Romové cikánského původu,“ a nechtěně tak přispěla do mé sbírky pleonasmů. Ti, kteří vědí, co jsou pleonasmy, mi jistě dají za pravdu, že oba „exempláře“ potěší srdce každého jazykovědce. Těm ostatním jsem dlužna vysvětlení. Pleonasmy jsou příklady nadbytečného hromadění slov podobného významu, které většinou vznikají nechtěně a bez záměru. Prostě jen tak, mezi řečí. Snad právě proto si na ně nedáváme pozor a zahlcujeme jimi náš písemný i slovní projev.
Setkáváme se s nimi denně, a to téměř na každém kroku. Některé z nich jsou tak zažité, že si je už neuvědomujeme.
Například výraz „lidová demokracie.“ Jistě víme, že slovo „demokracie“ vyjadřuje formu vlády, v níž je zdrojem moci lid. Proč potom hovoříme o „lidové vládě lidu?“
A co třeba „premiér vlády,“ doslovně „vládní předseda vlády.“ Anebo „hovězí biftek,“ (z anglického beefsteak) čili „hovězí svíčková z hovězího.“ Ve své sbírce mám zařazený i „časový harmonogram,“ „prosklenou vitrínu,“„vystavený exponát“ nebo „manuální zručnost,“ ale i „jedinečný unikát“ či „původní originál.“ A také Máchův „modravý blankyt,“ po němž bělavé páry hynou.
Některé pleonasmy vznikají spojením cizích slov se slovem českým, znamenajícím totéž. Můžeme se tak setkat s dvojicemi slov „hospitalizovat v nemocnici“ nebo „veřejně deklarovat.“ Jak říká moudrá wikipedie, slovo „hospitalizace“ je označení pro delší vícedenní léčbu pacientů v lůžkovém zdravotnickém zařízení, které nelze léčit ambulantně. Kde jinde bychom tedy chtěli někoho hospitalizovat než v nemocnici? Určitě ne v kavárně, nebo doma. To mohu „veřejně prohlásit veřejným prohlášením.“
Nedávno jsem si přečetla informaci o politikovi, který „podal demisi a poté odstoupil z funkce.“ Musel to být zřejmě výjimečný muž, když dokázal zvládnout obojí – odejít z funkce a za chvíli udělat totéž. Dokonce prý své rozhodnutí podal premiérovi „napsané písemně.“ Neumím si představit, jak jinak by to mohl dokázat.
S trochou fantazie si ale dokážu představit rozhovor, který by s ním vedla „moje“ reportérka. Její „neoplasmatické“ interview by mohlo vypadat asi takto:
„Co bylo důvodem vašeho odstoupení z funkce, pane ministře? Bylo to snad to, že jste se „spolupodílel“ na „dezinformačních informacích“ proti „hlavnímu protagonistovi“ „reorganizačních reforem?“
„Paní redaktorko, „můj osobní názor“ je ten, že vaše „fantazie a obrazotvornost“nezná mezí. O mně je přeci „notoricky známo,“ že jsem svou funkci vykonával na „největší maximum“ s „nejmenším minimem“ „chyb a omylů“. Jednoduše řečeno, vykonával jsem ji „nejoptimálněji,“ jak jsem mohl.“
„Pane ministře, a co vás tedy přimělo odejít?“
„Podívejte se, po dnešním „dopoledním matiné“ (pozn.: kulturní akce pořádaná pouze dopoledne) u předsedy vlády jsme se „shodli na jednoznačném konsensu,“ (pozn.: shodě) že je na čase, abych odzvonil „poslední derniéru,“ (pozn.: poslední představení) Ale zahořklý nejsem, dostal jsem od kolegů „dárek zdarma“ a také mi řekli, že až nastane ta správná „hvězdná konstelace“ tak se ukáže má „perfektní dokonalost.“
Můj zájem o pleonasmy odstartovala návštěva malebné restaurace, kam jsme si s manželem vyjeli na oběd. Hospůdka je to příjemná, obsluha milá a kuchyně znamenitá.
Na to, že zde nikdy nenarazíte na zavřené dveře, vás upozorní výrazná cedule přímo u vchodu: „Otevřeno máme denně, od pondělí do neděle!“
Dovoluji si v tuto chvíli upozornit, že právě v tomto okamžiku jsem ulovila svůj první pleonasmus, a další úlovky vzápětí následovaly.
Servírka nám nabídla jídelní lístek a já se rozhodovala, jestli si dám pleonasmus jménem „hemenex s vejci“ či „hovězí biftek.“ Můj muž si dal guláš, přestože chvilku zápasil s pokušením objednat si „vaječnou omeletu.“ Vejce mu však lékař zakázal kvůli cholesterolu, a bohužel, o bezvaječné omeletě ani přivolaný šéfkuchař nikdy neslyšel.
Při obědě jsme bezděčně vyslechli část rozhovoru od vedlejšího stolu: „Miluji „dlouhé túry,“ prohlásila jedna z dam. Druhá ji napomenula. „Neměla bys to přehánět, nebo z tebe bude ‚vyhublá anorektička.‘ Musíš se potom u „večeře pořádně navečeřet,“ poradila jí další. „Ty naděláš!“ pobaveně opáčila první žena. „Já nejsem takový ‚lenoch líný,‘ jako ty,“ zažertovala a celá společnost se „vesele rozesmála.“
Jak je vidět, pleonasmy na nás dotírají všude a je věcí velké slovní zásoby každého mluvčího, jeho jazykové obratnosti, rétorického cviku, ale i soustředěnosti, aby se takovýmto jazykovým projevům dokázal vyhnout.
Bohužel, ne vždy se to podaří. Například do nového roku nás deník Právo vyprovázel zajímavým pleonasmem na titulní stránce, v němž jakási astroložka oznamovala, že rok 2012 je symbolizován číslem pět, číslicí proměn, „jakési kulminace ve vývoji, možná, až k okamžiku zlomu.“ Slovo „kulminace“, samo o sobě znamená dosažení vrcholu, bod zlomu, rozhodný okamžik. A tak se tato předpověď dostala do jedné věty hned dvakrát.
Také předseda DSSS Tomáš Vandas se neudržel a při své obhajobě u jakéhosi soudu se hájil pomocí úžasného pleonasmu o „ničivé imigrantské ‚vlně tsunami,‘ která zaplavuje naši krásnou českou zemi a ničí vše, co je nám drahé.“ Zní to podobně, jako „zemětřesení země,“ nebo „povodeň vody.“
Často používaným pleonasmem je výraz spojený se slovem priorita – což je věc, která má přednost, je jediná první a jako taková se může chlubit svým prvenstvím. Přesto známe případy „několika priorit, z nichž nejhlavnější, či nejdůležitější je…“
V jistém článku o církevních restitucích se tak mohl čtenář dočíst, že „Správce státní kasy tvrdí, že vše je otázkou „rozpočtových priorit.“A že vicepremiérka Karolina Peake chce mít jasno, „z jakých priorit vlády“ se peníze budou brát.
Pleonasmu se neubránil ani Jiří Pehe ve svém komentáři k vyhlídkám na ekonomiku Evropské unie v novém roce. V článku „Vstupujeme do roku globálního rozhořčení“ se svěřuje, že „každá „revoluční změna“ v sobě nese vnitřní rozpory,“.
Vzhledem k tomu, že již samotné slovo „revoluce“ znamená změnu, byť násilnou, můžeme očekávat, že nás v roce 2012 postihne „změna změn.“
Lze jen doufat, že to budou změny příznivé, a že budou mít více „pozitivních kladů“ a že se žádné „černočerné“ předpovědi nevyplní.
Ve vztahu k jazyku českému, přesněji řečeno, k pleonasmům, však větší změny očekávat nelze. Vždyť „ať je to, jak je to,“ či „buď jak buď,“ mají pleonasmy nejen v českém jazyce své místo, a své nepopiratelně „magické kouzlo.“
Gabriela Doušová
