Za vlády Jana Lucemburského nechal roku 1321 nejvyšší pukrabí Hynek Berka z Dubé opevnit předhradí na západní straně Pražského hradu. Tak vznikla obec Hradčany, ne však obec královská, ale poddaná, ze které plynuly daně do hradní truhlice. Opevněním procházelo pět bran, z nichž jedna, tzv. Špitálská, směřovala ke Střešovicům. Za touto branou se octl Nový svět, cíl našeho dnešního výletu a proto ten historický exkurz, abychom si vysvětlili původ jména. Nový svět dvakrát vyhořel, za husitských bouří a onoho nešťastného červnového dne roku 1541, kdy nepozorností jakési kuchařsky vznikl oheň, který spálil dvěstě domů na Hradčanech a Malé Straně a poškodil Pražský hrad.
Proto stavení zde nejsou starší doby Rudolfa II. Proto nejsou tu domy nijak vynikající, ostatně zde bydlila chudina. Dnes však vyhledáváme kout Nového světa pro jeho romantického ducha, a také turisté, takže si dnešní obyvatele s bídou rozhodně nespojujeme.
Kdo by ji také hledal, když na domovních znameních je tolik zlata!
Číslo 1 sluje U zlatého noha (gryfa, okřídlené bytosti s hlavou orla a tělem lva), trojka je Zlatá hruška, pětka Zlatý hrozen…
První dům upozorní toulavé obecenstvo, že „R. 1901 zasazena jest na tomto domě, zvaném odstarodávna U zlatého noha, nákladem obce pražské pamětní deska ku poctě slavného Dána Tychona Braheho, cís. mathematika a hvězdáře, který r. 1600 v tomto domě přebýval a 24. října 1601 v nedalekém odtud domě, jenž stával druhdy na místě nynějšího pamáce Černínského zemřel a byl pochován v chrámu Matky Boží před Týnem.“ Ale víte jak to s pamětními deskami bývá… Domek vystavěl kolem roku 1683 hradní polír Tadeáš Schöller. Pobyt Braheho zde není doložen a kronikář Ruth ho přímo odmítá.
Číslo 3, Zlatou hrušku, nemusím asi představovat díky známé vinárně, druhdy bzenecké. Většina z nás ji ale zná jen podle jména, nikoli takříkajíc zevnitř, i když kolem se roztahující drahota jaksi snižuje exkluzivitu tohoto podniku. Domu tomu se říká též U Abrahama, podle jednoho z majitelů, řezníka Abrahama Unkoffera.
Ten nechal roku 1690 vystavět i dům vedlejší, U zlatého (modrého) hroznu.
Mezi dvěma uličkami, stoupajícími k někdejšímu posádkovému soudu, vojenskému vězení a z dob bolševického teroru známého „domečku“, stojí dům č. 7, barokní vila z let 1705-8 kamenického mistra Františka Santiniho – Aichla. Má hned několik jmen – Dům Santiniovský, Šmicerovský, Lobkovický, U zlatého žaludu nebo Dům Loretánských muzikantů. Kolem roku 1720 jej totiž zakoupila Loreta pro devět chlapců – zpěváčků gregoránských chorálů. Zajímavé je, že objekt měl až do požáru roku 1918 šindelovou střechu.
Domky č. 9, 11 a 13 byly původně jedním stavením U svatého Michala. V letech 1804-5 byly stavbně rozděleny, číslo 11 získalo pak jméno U zlatého stromu.
Také baráčky s čísly 15, 17 a 19 byly původně jedním celkem. Stavět tu začal před rokem 1672 řezník Kohout, další úpravy se budova dočkala za řezníka Šafránka snad v roce 1723, až byla nakonec roku 1796 rozčleněna. Nutno k prostřednímu domku poznamenat, že byl těsně po Listopadu zvýšen – a to ne zrovna citlivě a k č. 19, že v objektu jsou zachovány zbytky renesančního příbytku, který tu dříve stával a byl za třicetileté války zničen (klenutý postor v přízemí vlevo od vstupu). A ještě jména – č. 15 zove se U zlatého keře – tam rostlo nějak příliš zlaté vegetace! – č. 17 byl Bílý čáp, který se časem také pozlatil, a č. 19 je Zlatý beránek, též u Šafránků či u Myslivečků zvaný. Číslo 21 pak sluje U bílého lva.
Stavení č. 23 a 25 (U zlatého pluhu) byla původně rovněž spojena. Rostla kolem roku 1660 a byla rovněž značně poškozena za francouzského obléhání r. 1741. Domy byly rozděleny roku 1804. V dubnu 1857 se tu narodil houslový vitruoz František Ondříček, což upomíná pamětní deska s reliérem mistra od Otakara Španiela (1937, řešení J. Kavan, lil Fr. Anýž).
Rohový dům č. 27 sluje U zlatého slunce, kdysi se mu říkalo Kohoutovský po již zmíněném řezníkovi.
Na pravé straně uličky jest zahradní restaurant, dětské hřiště a letní scéna divadla Ungelt, nad tím vším se skvěje přístupná, leč stálým tajemstvím zakletá Lumbeho zahrada s vilou čp. 94. Pochází z první poloviny 18. století (Černínská 12, přístupný je z příkrých schodů do Jelení ulice). Ten od roku 1852 vlastnil ředitel pražské polytechniky Josef Lumbe, dnes spadá pod Pražský hrad.
O snad neznámějším domku č. 2, tzv. Zlaté hvězdě, uvádí Pavel Vlček v Uměleckých památkách (Hradčan) toto: „Zřejmě nuzná předbělohorská zástavba v blízkosti tehdejších šancí byla v těchto místech za třicetileté války zcela zničena. V polovině 17. století zde vyrostl jednopatrový domek, pobořený v době francouzského obležení r. 1741. Za fortifikační příspěvek a patrně také na náklady hradčanské obce byl znovu postaven a od té doby zůstal dochován v podstatě dodnes.“ Roku 1807 měl být dům podle plánů Ignáce Palliardiho zvýšen o patro a opatřen dřevnou pavlačí, která byla roku 1833 podezděna. Domek je oblíben filmaři, mnohdy se zde natáčelo, dnes je tu, jako témě všude kolem, hotýlek.
Nižší patrový přístavek po pravé straně (bez čísla) si zde po r. 1768 postavil jako původně samostatný domeček fürstenberský guvernant Charles Thiery de Rembau. Dnes v něm má ateliér sochař Josef Nálepa.
Číslo 4 nese jméno U zeleného kříže a pochází přibližně z roku 1770, o padesát let později tu Palliardi postavil palírnu kořalky. Číslo 8 je klasicistní stavba Václava Dudy z let 1841-4. Nový svět zakončuje malebná roubenka „U raka“, která je ale pouhou kopií starého stavení (kolaudováno 1990, úpravy 1994 v souvislosti s přeměnou na penzion). K starému domu tolik – roku 1739 prodali hradčanští radní místo, kam se svážel mydlářský popel, řezníkovi Simonisovi. Ten na něm postavil chlévy pro jateční dobytek. Někdy po roce 1774 byly předělány na byty. Stavení je osudově spojeno se osobou spisovatele Jakuba Arbese. Jednak se v něm odehrává děj jeho Zázračné madony a potom tu žila Arbesova budoucí manželka Josefina Rabochová.
Asi mi dáte zapravdu, že za Nový svět lze považovat i část Černínské uličky pod barokními hradbami. Zajímavý je dům č. 7 U zlatého bažanta – byl přistavěn k číslu 5 (z r. 1683) v letech 1717-26. Starší dům byl po rozdělení radikálně přestavěn dle plánů Ignáce Palliardiho (1816), č. 7 pak upravili podle projektu rovněž známého stavitele Karla Pollaka (1822). Do zdi dvorku pětky je zasazena socha Jana Nepomuckého, dílo lidové tvořivosti.
Zajímavá je i historie čísla 3. Původně renesanční letohrádek (cca 1550) roku 1680 získali kapucíni, upravili jej v duchu baroka, vystavěli zahradní domek (Na náspu 2), vše obezdili – a vznikl Kapucínský lazaret. Mám za to, že v domku Na náspu bydlel filmový režisér Karel Kachyňa a dnes tu přebývá jeho paní Alena Mihulová.
