Tak dlouho jsem si z té chřipky a rýmičky dělal srandu, až mi – jak později vysvětlil docent Slonim – klesla svině do plic a rozpoutala tam jakýsi bakteriální masakr. Takže jsem poprvé po čtyřiceti letech přestal kouřit, protože jsem se dusil jenom tím, že jsem se pokoušel dýchat. Do toho ty Vánoce, do toho ten pohřeb v Praze, do toho všechny ty projevy, všechna ta slova. Když jsem pak smekal před vozem s rakví, jak jel kolem nás, myslel jsem, že to se mnou fakt sekne… Tohle jsou zápisky z těch horečnatých (asi) haluzí…. Pokouším se přijít na to proč to byla (a je) taková síla? Mám za to, že to bude nějak asi tímhle směrem: i přes všechny ty řeči o odkazu VH, a jak ho máme třímat dál, a „nikdy nezapomeneme“, tak brečím (možná i brečíme) nad tím, jak jsme toho udělali málo pro to, aby se nám to tady nepobabralo, jak se to podařilo pobabrat. S odchodem VH se najednou stala realita ještě obnaženější a ještě pitomější, než předtím. Jako by zmizel pomyslný štít, jako by skončila naděje na nějaký další zázrak, srovnatelný s listopadem 89. Já vím, že člověk-volič s tím vlastně po celá ta léta, kdy se to „babralo“, nemohl nic moc udělat, ale ruku na srdce: vždyť VH byl skutečně (skoro jako tehdy v disentu) jeden z fakt mála lidí, kteří neustále upozorňovali na zvyšující se počet oficiálních padouchů, kteří nás pomocí svých partají tahají za nos. A že byl jeden z mála, zněly médii hlasy „těch druhých“ silněji. Ty hlasy, které si dělaly legraci z jeho krátkých kalhot, z jeho způsobu vyjadřování, z jeho oblíbených slov (třeba „smysluplný“, a pod.). Silnější, než jeho hlas, byly výblitky typu: „co to zase starej Veškrna žvaní“, a tak dále. Člověk nad těmi pitomostmi jeho odpůrců mával rukou – a to byla tragická chyba. V médiích se z toho jeho skoro marného boje staly příslovečné mediální zkratky: „blbá nálada“, „pravdoláskaři“, „absurdistán“. A je to právě tahle nebezpečná hra se slovy, která též přispěla k celostátnímu pádu do říše klientelismu a pokryteckého populistického blábolení. Když se o věcech nemluví zgruntu, když se problémy nerozplétají dopodrobna a doslova a se všemi souvislostmi, včetně jmen aktérů, stává se z toho jen hra se slovy. Žádného Dalíka nedojme, že paskřivením prostoru mezi politikou a byznysem vzniká „blbá nálada“. Pro Klause a jeho rádce jsou všichni, kteří jim nelezou do zadků „pravdoláskaři“, a i kdyby to mělo být šest miliónů lidí, tím označením „pravdoláskaři“ se z té masy snadno stane amorfní, abstraktní mlha. Navíc, jak se explozivně rozšiřuje veřejný informační prostor, je záplava právě těch informací, znalostí, názorů, postřehů a stanovisek více na škodu, než k užitku. Vždyť člověk musí strávit velkou část čtecího času jenom tím, aby namáhavě a pracně oddělil „perly“ od „sviní“ – nebo jak to jinak vyjádřit?
Samozřejmě, že „nezapomeneme“, otázkou je jestli se vůbec někdy „vzpamatujeme“?
