Na začátek upozorňuji, že 18. prosinec na tento text neměl žádný vliv, nosil jsem ho v hlavě už dost dlouho. Je to 13 let, co jsme se přestěhovali na sever. A pokud byl důvod tehdy mírně absurdní, což teprve dnes… Šli jsme za prací. Po uskutečněném stěhování, obloženi nevybalenými krabicemi, jsme se poklidně chystali ke spánku, když tu nám volali známí z Prahy, co se to tam u nás v divočině děje. Že zrovna v telce viděli, jak se bijí Albánci s Romy. Co bijí, střílí po sobě! A to tak, že kápo jedné z válčících stran z toho nevyváznul…
Jedna z prvních akcí, které jsme se ve městě účastnili, bylo sázení stromků v městském parku. Že někdo hned druhý den ukradl vysazený skautský jinan, to není tak podstatné. Ale majitel zahradnictví, které pro město akci zajišťovalo, se druhý týden na motorce potkal se srnkou. Nepřežili to oba.
Když se nám na západě konečně podařilo prodat byt, museli jsme z něj stěhovat zbytek věcí, které se napoprvé do náklaďáku s přívěsem nevešly. Majitel spediční firmy, u níž jsme si zaplatili auto, měl nedlouho poté smrtelnou nehodu na Šébru.
Manželka nastoupila do ZUŠky a já chvíli chodil na schůze občanského sdružení Etuda Prima. V té době v ZUŠce působil hudebník, propagátor hry na klávesové nástroje, se kterým se manželka potkávala při různých vystoupeních. Zemřel poměrně nečekaně. Já se zase v Etudě Primě potkal s člověkem, který se kromě muziky věnoval i výuce IT na střední škole. Prý jednou cestou z RBK za jízdy telefonoval, nezvládl řízení a skončil převrácený v poli.
Z dočasného podnájmu jsme se zanedlouho stěhovali do obecního „služebního“ bytu. Soused naproti na chodbě se léčil z metastází vnitřních orgánů. Bohužel marně. Taky nám město do baráku nastěhovalo jednu objemnější „sociální“ pracovnici. Za tou tam často jezdil její otec. Jednou boural, prý jich v tom autě bylo osm, nepřežil ani jeden.
Nedlouho po mém vcelku bezvýznamném pedagogickém působení na sloučené průmyslovce nečekaně, byť v poměrně požehnaném věku, zemřel vynikající němčinář a zároveň místní novinář.
V nemocnici v RBK, kde jsem nějakou dobu předstíral práci, jsem se náhodou seznámil s neurologem, který čerstvě nastoupil. Považte, měl doma kompletní diskografii Santany! Než jsem si stačil půjčit jedno jediné CéDéčko, zabil ho nepřipoutaného airbag na Šébru.
Když jsem byl ze zaměstnání odejit, uchytil jsem se na podobném místě v České Lípě. Daleko větší kolos, daleko víc lidí, už jsem neměl šanci znát každého. Nejvíc jsem komunikoval s dokumentačními sestrami, se staničními, a pochopitelně s doktory. Nejdřív umřela na rakovinu dokumentačka na gynekologii, pak staniční z chirurgie. A v létě při odjezdu na dovolenou měla smrtelnou nehodu doktorka z hematologie…
Taky nám jednoho dne odvezli do nemocnice našeho „garážového“ souseda seshora nad barákem. Zemřel druhý den na vnitřní krvácení. To souseda přes ulici stihla mrtvice za volantem služebního vozu. Umřel po asi 14 dnech komatu v nemocnici.
Místostarosta, který se s manželkou dohadoval ohledně úlohy neziskových organizací a jejich financování a činnost považoval za zbytečné, se na náměstí před úřadem potkal s německým důchodcem. Ten ale bohužel seděl v autě. Jeho rodina si pak u manželky půjčovala invalidní vozík. Nějakou dobu přežíval, nakonec umřel na multiorgánové selhání. Letos jsme si s velkým překvapením přečetli, že umřel kluk, který u manželky dělal dobrovolníka. Jistě, měl za sebou velmi pohnutou minulost, ale na srdeční selhání určitě ve svém věku nevypadal.
Jednu dobu se na pódium městského divadla protlačil cyklus koncertů folk & country. Nenechali jsme si ujít třeba Spirituál Kvintet. Dva roky na to letěl Karel Zich na svou neblahou potápěčskou dovolenou. Taky jsme nevynechali Zuzanu Navarovou. O rok později se ukázalo, že tajně bojovala s rakovinou. I na Pacifik jsme zašli. Těsně před Vánoci téhož roku zemřel nečekaně jejich kytarista Pepa Blažejovský.
Tak vám všem přeju sváteční pohodu a hlavně pevné zdraví…
