Viděla jsi film Občanský průkaz?Ještě jsem ho neviděla. Já totiž už dlouho do kina nechodím. Tyhlety veliký multikina mě vůbec netáhnou. Na Ořechovce to ještě nedávali. 
No tak to ho hned tak neuvidíš, tam se už nehraje pár let.
A mrzí mě to, protože hlavní postavou Občanskýho průkazu je Aleš Kovanda, můj dlouholetej kamarád. Báječnej člověk.
Věra Halasová korektorka Narozena roku 1944 v Hronově Karlu a Boženě Šefelínovým. Studovala gymnázium v Náchodě a tři roky knihovnictví na Institutu osvěty a novinářství UK. Prodávala v obchodě technické literatury v Dejvicích, v letech 1975 – 1997 pracovala ve Státním nakladatelství technické literatury (SNTL, tzv. Sentinel), pak jako prodavačka, korektorka a tak různě ve vydavatelství Pragma. V letech 1967 – 1973 byla provdána za Jana Halase, syna Františka Halase. Matka Markéty (1967), Kateřiny (1969) a Matěje (1970).
Ostatně, jak je to s ním dnes? Je živ a zdráv?
Živ a zdráv. Když za ním po revoluci přišli, aby se jako právník vrátil na Ministerstvo zemědělství a výživy, tak to odmítl, protože předtím ho z téhož ministerstva vyhodili, takže od tý doby myl po vinárnách nádobí. Posléze se znovu oženil a vede spokojený život.
Občanský průkaz je o normalizaci, o hospodách, o muzice…
Však ta všechno provázela… ta nás sdružovala…
A hospody.
No jasně, Houtyš, Na pískách, Ve Fetráči a podobně. Já jsem za bolševika nevymetala divadla, takzvaný divadlo malých forem mi nic neříkalo, chodila jsem do hospod, žádná velká kultura.
Tvá domovská hospoda je Svatej.
Tam chodím přes čtyřicet let. Pamatuju, když jsem tam přišla poprvé, byl to pro mne absolutní šok, takováhle knajpa! Když sis chtěl koupit pivo, tak sis musel koupit za pětikorunu půllitr, abys ho dostal.
Zažila jsi legendárního Ludvíka Svatýho?
Zažila, ale krátce. Pak to vzala jeho dcera Luďka a pak to měli Vesecký a pak se to střídalo. Bylo to moje útočiště. Rozvedla jsem se, manžel měl novou, byla jsem nežádoucí, bydlela jsem v bubenečský svobodárně, tam se mi to moc nelíbilo, takže jsem po práci šla ke Svatýmu.
Myslíš tu svobodárnu na Národní obrany, jak je tam bazén? (Přikyvuje.) No to musel být trochu rozdíl, bydlet ve vile básníka a pak takový propad…
Ale pojďme do let dětství. Tvůj tatínek byl známý antikvář v Náchodě.
Původně vlastnil po dědovi knihkupectví, ale po osmačtyřicátým mu všechno sebrali a strčili ho do slévárny, takže když skončil na psychiatrii, došlo jim, že z táty
nikdy slévač nebude a tak mu dali ten antikvariát. Otec měl spoustu možností, jak získat kvalitní knihy od lidí, kteří emigrovali.
Na oslavách v Jiráskově Hronově táta zřídil takovou malou prodejničku a tam jsem ve čtrnácti prodávala knihy o divadle a hry. Dokonce jsem zažila, když tam přijel Zdeněk Nejedlý, kterého museli vynášet do divadla, ale organizace oslav se nezřekl.
Vykořisťovatelská dcerka… ale na vejšku ses dostala.
Rok jsem dělala v obchodní tiskárně, všecko možné, ale nelituju a pak jsem šla na institut.
Tam byla spousta zajímavejch lidí. Stankovič. Jeroným Janíček. Jirka Kolečko.
Různý lidi, různě skončili, někdo tam, někdo tam.
Byla to krušná doba, rozhodnout se, kam patřit, to nebylo lehký… když měl někdo rodinu…
Ani Honza to neměl lehký. Ale do strany ho necpali, protože věděli, že jeho táta se se stranou rozešel. Od školy pracoval v časopise Československý rozhlas jako redaktor a „holka pro všechno“ a až po Listopadu se dočkal uznání, stal se šéfredaktorem dramatického vysílání stanice Vltava Českého rozhlasu.
Takže léta šedesátá byla…
… pro mě hodně šťastná a zlatá, ale někdy i krušná.
A sedmdesátá?
Blbý. Já jsem na politiku neměla moc času, manželství se začalo sypat, rozvod a jiné „radosti“ jsem si vrchovatě užila. Normalizace byla nenormální, lidi se začali bát. Zapomnělo se na to všechno dobrý, co bylo předtím, a lidi dělali neskutečný věci.
Co máš ráda z Halasova díla?
Dá se říct skoro všechno. Ale nejvíc si vážím jeho postoje k poezii, protože v době, ve který žil, bylo od něj hrdinský zastávat svůj vlastní postoj, když všichni ostatní
se snažili přizpůsobit.
Sama jsi nějaký texty psala?
Pokoušela jsem se. Pak jsem jednou našla novelu Fráni Šrámka a když jsem to četla, tak to bylo tak strašně podobný tomu co jsem psala, tak jsem to nakonec spálila.
Napadá mi další hospoda, kam se dalo utéct a tys to měla pár kroků. Kotlářka.
No to je kapitola sama pro sebe. Mám soubor čtyř grafik Karla Zavadila Jaro, Léto, Podzim a Zima na Kotlářce… věším to podle aktuálního období jako kalendář, tak jak si to Karel přál.
Na Kotlářce byla zvláštní akustika, když sis sedl na určitý místo, tak jsi věděl, že tě někdo na jinejch místech slyší. Takže u kamen seděli fízlové z bejvalýho semináře, ty nás poslouchali, takže jsme je „patřičně informovali“, aby slyšeli, co jsme chtěli.
A když došlo na legitimování, tak Honza vytáhl průkazku rozhlasu, tenkrát spadal pod Rudý právo, takže ta legitimace měla velkej dopad.
To můžu potvrdit. Moje Večerní Praha taky byla pod Rudým právem…
A léta osmdesátá?
To byly starosti, tělesná schránka dlouho nevydrží. Tak mi v 80. roce zjistili rakovinu, ležela jsem na Bulovce. Naštěstí mě z toho dostali. A protože onkologickej pacient nemůže žít v baráku, kde je sprcha pro padesát lidí, dostala jsem byt na Jugoslávskejch partyzánech.
Ve třicítce, kde bydlel Gottwald…
No když jsem se tam v 83. roce nastěhovala, byla tam taková vojenská klientela.
Ale už se to změnilo.
A léta devadesátá?
Hodně nadšení a taky očekávání, jak to všecko dopadne, protože na jedné straně velká tolerance a na druhé straně zklamání. Já jsem pracovala u nástupce Sentinelu… to byl podnikatel „práce všeho druhu“ a viděla jsem, že spousta věcí není tak, jak jsme si je představovali.
Na jakou korektorskou práci vzpomínáš nejradši?
Já jsem toho zkorigovala za život strašně moc a různorodejch věcí. Jedna z prvních mých korektur byla redakce textu prvotiny Petra Šabacha Jak potopit Austrálii, která vyšla v Československém spisovateli. Na té mi pomáhal i Honza Halas a dopadlo
to k naprosté spokojenosti autora. V Sentinelu jsem dělala literaturu strojírenskou, metalurgickou, ale když jsem nastoupila u pana Němce do Pragmy, tak jsem dělala všechno možný, od dalajlamy přes ekonomiku po zdravovědu. No fakt je, že nejradši jsem dělala ty knížky od dalajlamy.
A léta současná?
Z Markéty je výtvarnice, Kačenka, se kterou jsem se skamarádil před 25 lety, prodávala knížky a dělala snad všechno možné. A stejně tak je na tom Matěj, Husákovo dítě neklidné doby.
Poznámka závěrem – tento rozhovor prošel hned dvěma korekturami (opatřen náležitými korektorskými značkami), což se mi za třicet let mého novinaření nestalo. No nedivte se, když to Věra dělala čtyřicet let… f.
Halas František (1901–1949), básník, esejista
a překladatel, redaktor (též nakladatelský), po válce sekční šéf ministerstva informací. Halasova poezie byla v 50. letech na čas umlčena odsuzujícími postoji bolševické kritiky, hlavně od Ladislava Štolla.
Halas Jan (1945–2010), redaktor programového týdeníku Čs. rozhlas, po Listopadu šéfredaktor redakce dramatického vysílání stanice Vltava Českého rozhlasu.
Houtyš, zrušený hostinec v Krocínovské 3, hospoda U Svatýho, hospoda z konce 20. let, Terronská 23, oficiálně se jmenuje Staré zátiší, Kotlářka, dnes Cesta časem, původně cihlářská hospoda z konce 19. století, vchod je ze zahrady na náměstí Na Santince, Na pískách, neoficiální jméno již zrušené hospody ve stejnojmenné ulici, Fetráč, zrušená restaurace „Ve vilách“ ve Fetrovské ulici.
(rozhovor původně vyšel v časopise sorry, který stále vychází a lze ho objednat tady)
