No, musím bez mučení přiznat, že tohle je nejsmutnější adventní neděle za posledních padesát sedm let. Tedy, pro mne. Asi si nikdo z nás nemyslel, že je Václav Havel nesmrtelný (ovšemže je), ale když přišla zpráva o jeho odchodu z tohoto světa, stejně to děsně zabolelo. Od toho poledne, kdy byla zpráva zjevena, se už, jak koukám, skoro všichni na téma „Václav Havel“ vyjádřili.
Takže trochu nevím, co říct. Možná tohle: řada z kondolentů (kondelíků? kondolic? hm?) se vyjádřila v tom smyslu, že smysl Václava Havla bude lidu vyjeven až nyní, po jeho smrti, a že se přijde na to, že byl všemi tak nějak podceňován, že ho uznávali více ve světě, než tady, čili, že ve své zemi „nikdo není prorokem“. No, nějak mi celou dobu nepřišlo, že by Václav Havel byl býval chtěl být v téhle zemi nějakým prorokem. Prostě jen říkal za a) pravdu, za b) pravdu a za c) říkal to pořád – a to ho hladce odlišovalo od těch, kteří nyní budou pracně přicházet na to, o co v osobě Václava Havla vlastně přišli. Napovím jim: přišli o „Svědomí“. Václav Havel byl hlasem jejich Svědomí, něco o čem si Oni myslí, že to není nutné k životu. Václav Havel jim řekl, v čem dělají a jakou chybu a oni po něm mohli plivat jedovatou slinu, neb jim tzv. „nastavoval zrcadlo“. Václav Havel například mluvil už před mnoha lety o tom, jak tu zmetci s pomocí politických kamarádů vykrádají stát. Mluvil o tom, že politické strany zcela špatně pochopily svou dějinou úlohu a přestaly sloužit občanům, ba naopak, udělaly si z občanů toliko užitečné idioty, kteří každých pár let volbou „legitimizují“ mandáty partajních šmoků, kteří pak mohou v akordu s těmi shora zmíněnými zmetky dál a dál rozkrádat stát, atd. Smáli se mu… Takže – jinými slovy: nejde o to, že „nikdo není doma prorokem“. Jde o to, že tahle země obsahuje mnohem větší procento debilů, xindlů, zmetků, lhářů, pitomců, křiváků, hajzlů, atd. než bychom si chtěli připustit. Není nutné být doma nějakým nevyslyšeným prorokem. To už známe, to dělá kdekdo. Je nutné těm debilům, xindlům, zmetkům, lhářům, pitomcům, křivákům, hajzlům, atd. – a říkám to v tomto čase adventním, kdy se všichni máme usebrat a pokorně prdinkat růžové obláčky v blažené předtuše Vánoc – to jejich drzé učinkování rázně zatrhnout, nabít jim držky a vyhodit je konečně z těch pozic, kde všem jenom škodí. Ať (pak) mír dál zůstává s touto krajinou…. Ble! Přišli jsme všichni o strašně moc. Beru (chápu) Václava Havla jako jakousi zástavu (která ovšem zmizela). Dokud žil, byl takovou veřejnou, celospolečenskou zástavou (neb se nepřestal veřejně vymezovat i jaksi za nás) našeho tichého kurvení se s „kikinismem“, s režimem, který neumíme ani pořádně označit, natož svrhnout. Howgh!
(fotka: Lukáš Bíba)
