Zavinila to Andulka. Koupila nám třem k šedesátinám letenky do Londýna. Necháte se vyfotit na tom slavným přechodu v Abbey Road. „Heuréka!“, smály se její oči, když na to jednoho rána přišla. „Já nevím…“, řek sem, „dyť sme dohromady starý jako devět mladejch…“, ale pak sme si s klukama řekli, že něco na tom je, a že když už skoro padesát let u piva vyřváváme písničky těch Les Beatles, aniž bysme se obtěžovali se už konečně naučit anglicky, no… že zkrátka něco na tom je a že slušný muslimové se taky aspoň jednou za život jedou mrknout do tý svý Mekky, jelikož je to povinnost a když ne povinnost, tak aspoň slušnost.
„Takže díky…!“ řekli sme Andulce, „ale my sme tři a kdyby to jeden z nás fotil, tak tam zbydou jen dva.“
„Pojede s váma Péťa,“ rozhodla, „ten vás tam vyfotí. A taky se tam jako jedinej z vás domluví.“ Řekli sme, že to je fakt a že všechno ostatní už není tak podstatný, tak co… tak budeme na fotce jen tři, tři mušketýři taky byli čtyři a vůbec, to sou jen detaily…
„Slavný místo“ je běžný slovní spojení. „Posraný trenky“ taky.
Blbý je, když se vám to sejde dohromady. Pozorný čtenář už tuší. Zavinilo to šest Guinnessů v hospodě Šejkspírova hlava, kde sme prováděli poměrně podrobnou rozvahu celé naší akce. Šejkspírova hlava, vyobrazená na hospodském štítu, nás celou tu dobu starostlivě pozorovala a chvílemi se zdálo, že mumlá cosi ve smyslu, že i kdyby byla růže zvána jinak, tak to pořád bude Guinness a kdo ho pil, tak pochopí, co moh mít asi tak na mysli. Později sme se přesunuli do hospody
U George. Symbolicky, protože to bylo v předvečer svátku všech Georgů, včetně Jirky. Honza Babka svátek neměl, ani já ne a je jasný, že když ne já, tak ani Péťa junior, ale přece sme ho v tom nemohli nechat samotnýho, už vzhledem k tomu, že svatej Jiří je nějakým omylem i náš svatej, a tak sme tam sázeli „ve chřtán dračí“ pivo za pivem a motýli kolem nás „spěchali po bodláčí“, ale to odpřísáhnout fakt nemůžeme…
Ráno sme mrzutě pokynuli Šejkspírově hlavě, přehlasovali Péťu, kterej navrhoval se s ní zastavit na kus řeči, a s pocitem, že sme začátek vejletu tak trochu přepálili sme se vydali na metro. Londýnský metro je ďábelskej vynález, protože tam často nějakou ze stanic zavřou, aby ji opravili nebo vytřeli nebo co s tím vlastně prováděj. A dělaj to s obrovkou chutí hlavně o víkendech. Tohle víkend byl. Takže… sedíte a najednou se ozve hlášení, že Blablastejšn blabla stejšn a polovina lidí zůstává v klidu a polovina lidí vyletí v panice z vozu ven. Péťa se zaposlouchal a vystoupil. My tři s ním. Kdyby zůstal sedět, zůstali sme taky. Je to tak jednoduchý, když rozumíte tomu co druhej říká! Jenže, kdy se vám tohle v životě poštěstí, že jo…
Ta stanice se jmenuje St. John’s Wood a už když sme z ní vylezli ven nám docvaklo, co nás tady asi tak čeká. My sme si říkali, že tam asi bude víc lidí s tímhle nápadem a čekali sme tak spíš ty naše ročníky, což sou dneska už usedlý fotři s vnoučatama, a byli sme připravený i na to, že se budeme muset zařadit do nějaký fronty, ale to co nás čekalo tam, sme si nepředstavovali ani v těch nejstrašnějších snech. Milióny mladičkejch Japonek, který se chovaj řečeno s básníkem jako „nestydatá zvířátka“ a kterejch sou všude prostě mraky a do toho nějaký ty Taliáni a Španělé nebo co, a vůbec nejhorší na tom všem bylo, že jim všem chyběla disciplína a úcta k velikánům a k nám taky… Abbey Road objevíte i kdybyste ji ani objevovat nepřijeli, protože vás tam ty davy lidí prostě odnesou. Říkal sem, že sme měli kromě kocoviny i stativ? Myslím, že ne, ale tak jenom tak stručně. Celej zájezd sme s sebou vláčeli Bábův stativ, aby byla fotografie z Abbey Road na skutečně profesionální úrovni. „Stativ?!“ zanaříkal Péťa, když uviděl ten průser. „Jak stativ..?! Kam asi tak dám stativ..?! Dyť tu ke všemu jezděj auta..!“ Což byl fakt, jelikož ta slavná zebra není žádnej skanzen, ta normálně funguje. Auta jen trochu zpomalej, řidiči proklínaj ty davy idiotů a do toho se vy máte nějak smysluplně vejít, vystihnout mezeru nebo chvíli, kdy byste byli na tom přechodu relativně sami, a teď si představte všelijaký třináctiletý drzý Italky, který tu pobíhaj jak se jim zachce, předbíhaj, strkaj se mezi sebou i do vás, pokřikujou, šaškujou, a teď mi řekněte co maj v tomhle infantilním bordelu dělat tři frajeři, který maj zpoždění nějakejch těch čtyřiceti let a v metru se bavěj tím způsobem, že jeden druhýmu říká: „Mně se zdá, že tahle stanice začíná na „H“ a je to poměrně krátký slovo. Kluci, příště lupu! Nutná je zejména lupa!!!“
Péťa je poměrně v klidu. Potkáváme se s Honzou z Wooden Shoes, kterej sem přijel za stejným účelem jako my. Hurá! Nejsme sami! V tom smyslu, že nejsme jediný blázni, který tohle absolvujou. Jenda Babka se na mě otáčí a řve: „Ty idioti choděj i z druhý strany!!! Jak může jít někdo z druhý strany?!“ Zhnuseně kroutíme hlavou. Ignorance? Neúcta k bohům? Obojí…, říkame si smutně „Teď! říká Jenda a vyrážíme. Já zpocenej, jelikož je dusno a mám kocovinu jako hrom, Jirka za mnou váhá. „Co je?!“ otáčí se na nás přísně Jenda. „Já sem se asi připosral…“ šeptá mi Jirka. „Asi?“ ptám se. „Ne asi… určitě,“ věší hlavu. „Teď!“ zařve Jenda a my vyrážíme. Spolu s námi asi tak deset Italek nebo Španělek a spousta, spousta Japonek… a proti nám taky. „Znovu, do prdele!“ poručí Jenda jakmile přejdeme ulici. „Musíme znovu!“ Takže znovu a pak eště několikrát. „Fotíš?!“ hulákáme na Péťu. Usmívá se, ale co ten úsměv znamená nikdo z nás pořádně nechápe. Uskakujeme před auty a přebíháme zpátky na start. Za jediný pivo bych dal padesátku liber šterlinků. Teď už se potím abnormálně. „To bude moc hezká fotka…“ běduju v duchu. Zpocenej Šabach, nasranej Jenda a připosranej Jura… „Teď!“ velí Jenda. A pak eště několikrát.
Rezignovaně se podepisujeme na zídku studia Abbey Road. Šabaši, Seydler, Babka, OOZ, Wooden Shoes, Bolesti, píšeme tam.
Vracíme se k Šejkspírově hlavě. Cestou párkrát zahřmí, ale déšť nic moc.
Takže ještě jednou díky, Andulko! Myslelas to dobře. Koneckonců to my všichni. Akorát, že se nám tou cestou v čase něco maličko připosralo.
(původně publikováno v časopise sorry, které stále vychází a lze ho předplatit tady)
