Téměř stovka fotografií vystavená v doubické Fabrice, připomíná letošní bouřlivé léto ve Šluknovském výběžku tak, jak je svými fotoaparáty zachytilo deset novinářů – fotografů.
Snímky jsou nabité atmosférou demonstrací a sociálních nepokojů a při pohledu na ně se nelze nezeptat, k čemu to všechno vlastně bylo? 
Lidé nevyšli v srpnu do ulic proto, aby změnili svět. Chtěli jen zachovat staré pořádky, na které jsou na Šluknovsku zvyklí.
Spustila to sice jedna rvačka, ale příčiny konfliktu jsou jinde. Místní, kteří často jen taktak seženou práci, aby uživili sebe a své rodiny, dosud jen překvapeně hleděli na to, jak stát živí (a mnohdy lépe) ty, kteří práci odmítají. Kteří, přišli do výběžku z jiných částí republiky a začali tady zavádět nová pravidla soužití. Pravidla, podle nichž velí ten, kdo má ostřejší lokty, kdo nepracuje, má jen otevřená nenasytná ústa a dlaň. A který plodí děti jen pro finanční prospěch a ne z lásky či pro zachování svého rodu.
Přestalo platit: „Kdo nepracuje, ať nejí. A kdo pracuje, ať se má dobře.“
Přestalo platit: „ Můj dům, můj hrad.“
Přestalo platit, že ten, kdo porušuje zákony této země, má být potrestán, a že spravedlnost má platit pro všechny stejně. O dobrých mravech nemluvě.
Ale protest slušných lidí za zachování slušnosti ve společnosti, za bezpečí a pořádek se nějak nepovedl. Hned po první demonstraci označila některá média všechny lidi z výběžku, včetně těch slušných, za rasisty a xenofoby.
Jiná média označila všechny Romy, včetně těch slušných, za nepřizpůsobivé a konfliktní.
Z původně sociálních nepokojů vytvořila média problém rasový. A výběžané se nestačili divit.
Starostové zjistili, že jejich možnosti zvládnout a řešit problematickou sociální situaci ve svých městech jsou tak slabé a chabé, že jsou neúčinné.
Vyhrocené situace využili někteří politici k tomu, aby se rok před krajskými volbami blýskli před kamerami nebo v novinách. Extra komičtí byli ti nerozhodní. Stejně jako princ s Cimrmanovy hry, který se nechal slyšet: „ všechno budu z povzdálí sledovat a v pravý čas se do situace vložím.“
…
Jako velká voda na dno rybníka zapůsobily srpnové události na některé radnice a orgány státní správy. Vyvalilo se dlouho utajované bahno a špína. Konflikty, které již dlouho doutnaly, vypukly v plné síle. Odvolávali se z funkcí starostové a místostarostové, propíralo se špinavé prádlo politiků na veřejnosti i v médiích.
Zatímco po ulicích pochodovaly tisíce naštvaných lidí a dovolávaly se svých práv na bezpečnost, zákon a pořádek, politici v pozadí zuřivě tahali za nitky a snažili se využít situace k prosazení svých zájmů, k odstřelení svých politických rivalů.
Žádný z nich však nebyl natolik silný a důvěryhodný, aby se stal osobností Šluknovských nepokojů, aby se postavil před lidi ze Šluknovska a bojoval za ně.
Považte, vždyť i vykřičený podvodník Lukáš Kohout měl větší podporu davů, než kdokoli zvolený. Jak by se asi věci vyvíjely, kdyby měl tento pseudovůdce program a cíl?
Hlas lidí ze Šluknova, Rumburku a Varnsdorfu nebyl přes kopec Šébr téměř slyšet. Slabá ozvěna Šluknovských nepokojů sice v Praze zazněla, ale zůstala bez valné odezvy.
Premiér zavřel ústa výběžanům a starostům zdejších měst a obcí stovkou pracovních míst na mizerné tři měsíce, ministr vnitra jim zaplácl ústa padesátkou policejních elévů, které brzy odvelí jinam, a kteří stejně nebudou řešit kriminalitu ve Šluknovském výběžku.
Snaha přimět zákonodárce k legislativním změnám, které by řešily sociální problémy nejen na Šluknovsku, ale v celé české společnosti, byla marná. Politici v Praze za hranice metropole nevidí a problémy Šluknovska považují za ojedinělé výstřelky frustrovaných jedinců – tedy obyčejných lidí ze Šluknovska. Proč tedy kvůli nim měnit zákony?
Lidé se bouřili tři měsíce. Na Šluknovsku se konalo deset velkých demonstrací. Zasahovaly zde stovky těžkooděnců a policistů, utratily se desítky milionů korun… a nevyřešilo se nic!
K žádné změně k lepšímu, k žádnému obratu, nedošlo.
Jediným vítězem, který na sociálních nepokojích ve Šluknovském výběžku vydělal, je Agentura pro sociální začleňování, která několika plamennými projevy, vhodně zvolenými hesly a špatně postavenou strategií pro řešení problematiky sociálně vyloučených lokalit obhájila svou nesmyslnou a drahou existenci.
Je to klasické „potěmkinovské“ řešení. Místo papírových kulis domů, které měly podle pana Potěmkina předstírat krásnou a bohatou vesnici, máme Agenturu pro sociální začleňování, aby to vypadalo, že i u nás se problém s nepřizpůsobivými a sociálně slabými řeší.
Avšak problém společnosti s lidmi, kteří se nechtějí nebo nemohou přizpůsobit jejím pravidlům a zákonům, s lidmi, pro něž je slovo zákon jen prázdným tlacháním, s lidmi, kteří práci berou jako trest a kteří považují výživné od státu jako samozřejmost, se českým politikům, jako obvykle, ani tentokrát řešit nechtělo. Tisíce demonstrantů ve Šluknovském výběžku je nedokázaly přesvědčit, že je nejvyšší čas něco s tím udělat. A agentura není všemocná.
Možná se politici domnívají, že současný klid na Šluknovsku znamená, že je již problém vyřešen, že všechno zlé je zapomenuto.
Opak je pravdou. Sociální neklid v české společnosti je cítit na každém kroku. A na Šluknovsku obzvlášť.
