Na občasný dotaz, jak se vede časopisu Sorry odpovídám, že ještě vychází.Kolega Fefík — otec zakladatel tohoto časopisu mě však více méně pravidelně informuje o dění v Bubenči, tu tam pošle zajímavou glosu a nebo tip na výlet. Zůstávám tak v obraze.Právě jsme se dohodli, že tu přetiskneme některé – sorry – rozhovory a sorry zase někdy přetiskne vyběžko – vtipy. (Všiml jsem si, že se to tak dělá; kde taky pořád brát autory, že.)Teda, tady je první kousek, rozhovor, který někdy vloni vedl s Fefíkem Vářka. A k tomu jeden Fefíkův úplně aktuální vtip. FEFÍK
muž mnoha tváří, zájmů, profesí a depresí
Mám přítele. Možná jediného, ale o to lepšího. Pokud mohu soudit, rozumíme si. Oba totiž máme hrozně moc chyb. Paříme, občas víc než je zdrávo, myjeme se, občas míň než je zdrávo, špatně se nám usíná a o to hůř vstává. Můj přítel má však na rozdíl ode mě několik darů, které mu s láskou závidím. Lehce píše a není rozvláčný, po vodce nikdy nezvrací a umí zpívat (když nezapomene text nebo brýle). A kromě toho všeho spolu v mezičase vytváříme humoristický měsíčník Sorry.
Řeč je o Fefíkovi.
Možná si teď někdo z vás právě pokládá otázku, proč děláme rozhovor sami se sebou. Jako bych už to slyšel. To jsou už fakt tak v hajzlu, že musej vykrádat sami sebe? Tak aby bylo jasno… Je pravda, že nám částečně chybí inspirace, částečně jsme líní oslovovat jiné celebrity, částečně mi to přišlo jako dobrý nápad, ale hlavně jsem dostal strach, že když tohle budu odkládat, tak se taky nemusíte dočkat…
Féfo, řekni mi, co je to vlastně humor?
„Tak to ti řeknu velice jednoduše – humor je způsob zoufalství…“
A ty sám sebe považuješ za humoristu?
„Považuju se za zoufalce, takže se vlastně považuju i za humoristu. I když za humoristu v pravém slova smyslu asi ne. Občas řeknu něco vtipného, to je tak všechno. Takže jsem vlastně zoufalec, který občas řekne něco vtipného.“
A proč vůbec dávat na roveň zoufalství a humor To mi zní, jako kdyby humor byl určitou formou sebeobrany…
„No jistě!“
Tak jinak. Sedíme právě v Kabinetu na tvé dernisáži. Považuješ se alespoň za výtvarníka?
„Řekněme, že mám určité výtvarné cítění. Nakonec mě výtvarná tvorba jednu dobu živila, když jsem dělal grafika ve Studentských listech a kreslil vtipy do Reflexu.“
A proč už nekreslíš vtipy?
„Málo námětů. Kdysi mi s tím pomáhal Vlado Štancel, to bylo námětů dost. Teď se jich nějak nedostává.“
Ale přece kreslíš…
„To jo, ale ne vtipy.“
Ta tvoje současná tvorba na mě ale působí spíš jako terapie, než jako výtvarný umění…
„Vnímáš to správně chlapče, je to terapie.“
Terapie duše?
„No jistě. Ochrana před prázdnotou.“
A pomáhá to?
„Pomáhá… Občas se třeba dostanu do situace, že si řeknu: tak dneska jsem nic neudělal… Jenže potom si vzpomenu, že jsem nakreslil aspoň pár obrázků a hned je to lepší.“
Není to paradox, že zrovna ty, otec zakladatel humoristického časopisu Sorry, si musíš léčit duši abstraktní malbou, respektive že si vůbec musíš léčit duši. Je to absurdní náhoda, nebo důsledek tvé humoristické praxe?
„To nemusí nutně souviset. Unavenou duši může mít každý…“
Hele prdelko, poslouchám tě tady a tak trochu jsem bezradný. Existuje vůbec něco, co tě činí šťastným?
„V podstatě nic.“
Fakt jo? To si ze mě děláš prdel…
„Štěstí má víc podob a kvalit. Jedno je chvilkový a tomu já říkám radost. A pak je štěstí dlouhodobý a tenhle pocit jsem naposledy pocítil před dvaceti lety.“
A co se tak přelomového v tý době stalo?
„Skvěle řečeno, co se tak přelomového stalo… Listopadová revoluce. To dlouhodobý štěstí jsem naposledy cítil v tom období kolem revoluce. Pár šťastných a neopakovatelných měsíců, kdy se všechno zdálo krásný.“
Hmmmm, takže posledních devatenáct let jsi smutnej?
„Já jsem smutnej od narození.“
Ale nechceš mi tvrdit, že nemáš vůbec žádný krátkodobý radosti, že ne?
„Ale samozřejmě, že mám. Příjemně se opiješ… potkáš se se zajímavým člověkem… nejlépe opačného pohlaví…
Podmínka nutná?
„Ne to neni…“
A dál?
„Když se ti povede něco dobrýho, třeba nějaký článek, obrázek, vtip. To jsou všechno takový krátkodobý radosti.“
A co třeba tyčinka Geisha?
„Tak tu už jsem dlouho neměl!“
Víš o tom, že tohle je rozhovor do našeho humoristického časopisu, a že by to měla být aspoň trochu legrace?
„Vím.“
No a?
„Nic. Ptej se dál.“
Tak jo… Co tě vlastně drží při životě?
„Pud. Sebezáchova.“
(Ty vole, já tak miluju respondenty, co odpovídají jednoslovně…) Vážně? To jako, že máš strach ze smrti?
„To není totéž. Strach ze smrti je racionální věc, zatímco pud sebezáchovy je nám dán shůry.“
Takže mi chceš říct, že seš na světě jenom díky vlastnímu podvědomí, který jsi ještě navíc dostal od toho tam nahoře, aniž bys o to stál?
(Smích)
Tak dobře, zkusíme to jinak. Co takhle smysl života? Nemyslíš si, že člověk musí mít nějaký ten smysl života, pro který stojí za to žít?
„Nemusí, ale když ho má, tak se mu žije lehčeji.“
Tak na to fakt nemám, obracím stránku. Co třeba tvoje pěvecká kariéra?
„Zdárně stagnuje. I když ne tak úplně. Teď jsem před pár dny kapele představil mnou přetextovanou verzi písně Imagine a chlapci mě s ní kupodivu rovnou nevyrazili.“
A kde se v tobě bere ta zvláštní touha a potřeba pátrat po historii domů
a míst, mnohdy zapomenutých, neexistujících…
„Myslíš záliba v geniu loci?“
Ano, přesně tak. Co to je za zvláštní úchylku?
„To je genetický, Vařimílku. Můj prastrýc Jaroslav Podobský byl písmák a lokální historik, můj pradědeček byl muzikant, můj dědeček byl alkoholik. Geny jsou geny. Geny jsou svině…“
A kým se nejvíc cítíš být? Písmákem? Muzikantem? Alkoholikem?
„Zatím to vypadá, že nejvlastnější jsou mi slova, takže jsem nejvíc osobou píšící.“
A co pro tebe vůbec znamená Sorry?
„Svobodný prostor.“
Pro tebe osobně, nebo obecně?
„Obecně…“
A osobně ne?
„Taky.“
(V tuto chvíli rozhovoru jsem si, ani nevím proč, vzpomněl na ono okřídlené rčení o pracném dolování čehosi z notně chlupaté přikrývky. Jak pravdivé…)
A není pro tebe někdy svým způsobem svazující ten podtitul Sorry – humoristický měsíčník?
„Svazující není, ale občas vím, že se něco do SORRY hodí a něco ne.“
Takže jinými slovy autocenzura?
„Autocenzura? To ne… Je to tak, že když se do Sorry něco nehodí, tak to tam prostě nedám a dám to třeba do Fefíčovin (Fefíkův mailový deník – pozn. red.) , protože ty mají ty mají mantinely ještě daleko širší, dle mého názoru.“
Mantinely? A Sorry má nějaké mantinely?¨
„Podle mě určitě. Ať už žánrově, nebo mírou vkusu případně nevkusu.“
A existují podle tebe v Sorry nějaká tabu?
„Já to trochu rozdělim. Pro mě existují, ale Sorry je kolektivní dílo, takže se nedá říct, že tam existuje nějaká hmatatelná hranice, protože to co nakonec vyjde, je výslednicí názorů a pohledů několika lidí s různými hranicemi a mantinely. Takže když mi někdo nadává, že ten fór s popálenou Natálkou byl naprosto šílenej, tak jen řeknu, že Vářkovi se to líbilo…“
No ještě aby ne, vždyť to taky bylo dost dobrý… Ale teď pojďme ještě na chvíli do vážna. Před časem jsi mi řekl, že jsi fascinován osudem Michala Hrdého, respektive jeho náhlou smrtí. Tobě je teď právě jako jemu, nedovršených 44 let. Pořád to ještě platí?
„Opravdu jsem to řekl?“
No jasně! Vzpomeň si, bylo to v Revoluční v kuchyni po uzávěrce, měli jsme v sobě asi tři flašky vína a mluvili jsme o smrti a smyslu života…
„Tak teď vážně nevím, co mám říct. Možná mi chyběj ty tři flašky vína. Nicméně chci říct, že se domnívám, že není nutné Michala ve všem následovat.“
A máš před sebou nějaký osobní životní úkol?
„Myslíš jako úkol trvalý? Tak jeden bych měl. ODPOROVAT! Odporovat tomu, co se mi nelíbí na tomto světě.“
Ale to na tebe svět hraje trochu velkou přesilu, nemyslíš?
„Jest to boj bez naděje na úspěch, ale člověk v něm může nalézt smysl života.“
Takže přece! Máš smysl života – odpor! A když jsem se tě na začátku rozhovoru ptal, tak jsi dělal Zagorku. Proč?
„Řekněme, že odpor je momentální a provozní smysl mého života.“
No jo no. Víš, říkám si, že tohle měl být původně rozhovor do humoristického časopisu, a aby se nám po přečtení předchozích řádek neoběsilo patnáct ze sedmnácti čtenářů, bylo by fajn, kdybys na závěr řekl něco veselého.
„Musíme tam všichni.“
Aha…
