Pane místostarosto, když se ohlédnete zpátky na těch třináct společných let. Jak byste je zhodnotil? Byla to dobrá léta nebo zlá? Byli jste se starostou jen spolupracovníci, nebo přátelé?Když jsem koncem listopadu 1998 byl společně s Jaroslavem Sykáčkem zvolen do vedení města vůbec jsme se neznali. Já kandidoval už tehdy za ČSSD, Jarda tuším za US-DEU. Povahově jsme každý jiný a snad právě proto nám to spolu i šlo. Za ty dlouhé roky jsme spolu strávili možná víc času než se svými rodinami. Naše rodiny se znají, máme společné kamarády a známé. Do dalších voleb v roce 2002 jsem ho přivedl na kandidátku ČSSD a podporoval jeho volbu na starostu města. V roce 2008, když se začalo řešit, kdo za koho bude kandidovat do Senátu Parlamentu ČR, jednal jsem za rumburskou ČSSD a sháněl pro jeho nominaci podporu. V té době to nebylo vůbec jednoduché. Zájemců bylo hodně a na „oltář podpory“ padlo moje místo na kandidátce do zastupitelstva kraje, kde se nakonec za náš okres stal uvolněným radním Petr Jakubec z Varnsdorfu. Seznámil jsem Jardu s lidmi, kteří dělají profesionálně volební kampaně, a pomohl mu s jejím rozjezdem. Naše dohoda byla taková, že potáhnu radnici za oba dva společně s Alenkou Winterovou po dobu volební kampaně a eventuelně nějakou dobu po jeho zvolení, maximálně ale do konce roku 2008. Dál už jsem nechtěl, protože jsem byl unavený a rozhodnutý věnovat po zhruba deseti letech trochu víc času rodině. Stáhnul jsem se ze všech funkcí v Praze, na kraji a věnoval se jen řešení věcí v Rumburku. 
Pokud bych tedy měl odpovědět na Váš dotaz, tak jsem přesvědčen, že pro naše město to byla léta dobrá a že náš vztah přerostl v úzké přátelství. A s jistou nostalgií přiznávám, že na tu dobu dodnes rád vzpomínám.
Starosta nyní tvrdí, že spolupráce mezi vámi už několik let skřípe. Dokonce prý již kvůli tomu uvažoval o odchodu z funkce starosty. Co si o těchto jeho vyjádřeních myslíte?
V prosinci 2008 požádal Jarda Sykáček z důvodu zvolení senátorem o změnu na neuvolněného starostu. A aby byla za jeho pracovní kapacitu na radnici náhrada, tak byl dovolen třetí místostarosta města Láďa Pokorný. Ten měl mimo zastupování starosty v době jeho nepřítomnosti, což já jsem do té doby dělal při své práci, na starosti jen řízení městské policie a příspěvkové organizace. Komunikace z počátku fungovala dobře, ale s postupem času se zhoršovala. Častá nepřítomnost starosty na radnici, neúčast na jednáních rady města a špatný přenos informací k němu a od něj dělal své. Postupně úplně zamrzlo řešení některých pro město zásadních problémů. V té době jsem jako největší riziko vnímal neřešení kauzy Skanska, která může finančně město významně ohrozit. Tuto kauzu měl řešit právě starosta společně s panem Pokorným. Na radě města jsem tuto problematiku otevíral tak dlouho, až po mně tuším na konci roku 2010 na jednom jednání rady „letěla“ starostova židle. Řešení problému se ale nakonec po několika měsících podařilo rozhýbat.
Kdy to tedy mezi vámi dvěma začalo nefungovat?
Z mého pohledu bylo pro nás velkou zkouškou období povodní v srpnu 2010. Nebyl jsem v té době členem žádné povodňové komise ani bezpečnostní rady města. Věnoval jsem se hlavně řešení problémů nemocnice a ekonomické stabilitě města v době hospodářské krize. V podvečer povodní odjel Jarda Sykáček na dovolenou tuším do Itálie a Láďa Pokorný také někam pryč. V sobotu kolem oběda mi bylo divné, že nikdo nevolá, nic neřeší a objel jsem si město. V Křečanech a v Sukově ulici už byla katastrofa. I když mi to nenáleželo, po cestě jsem volal na všechny světové strany a začal stahovat lidi k řešení problému. Začala fungovat jakási „domobrana“. Bylo neskutečné, jak rychle se podařilo všechny sehnat a začít organizovat pomoc lidem. Někde už ale bylo pozdě. Společně s Alenkou Winterovou, Vaškem Staňkem, Pavlem Svobodou, našimi hasiči, kluky z městské a státní policie, dobrovolníky a mnoha dalšími kolegy se snad podařilo zachránit maximum možného. Pocit beznaděje bránit se takové přírodní síle ale od té doby zůstal snad v každém z nás. V podvečer se vrátil Láďa Pokorný, řešení situace si ale nechtěl převzít. Ruda Seidl přijel chvíli po něm z chalupy v Harrachově, kde nechal rodinu a dvanáct dětí z dětského domova a hned se zcela profesionálně zapojil do práce. Končilo se ve dvě v noci. Ráno v pět jsme už zase seděli s Rudou Seidlem a Pavlem Svobodou v autě, objížděli celé město a od sedmé ráno pokračovalo řízení úklidových prací. To trvalo zhruba týden. Pak si řízení převzal Láďa Pokorný. Já se svými kolegy jsem se věnoval vyčíslení škod a řešení pomoci postiženým lidem a pak shánění peněz na povodňové škody. Dohromady se na to podařilo zajistit kolem 70 milionů korun. Jarda Sykáček se z dovolené vrátil asi po dvou týdnech. To bylo pro mě osobně velkým zklamáním. Oběma kolegům jsem to také řekl. To všechno bylo podle mě jedním z hlavních důvodů začátku „skřípání“ mezi námi. Ale jak říkám, to je pouze můj pohled na věc.
Takže, proč tedy podle vás chtěl starosta odejít z funkce?
To, že Jarda Sykáček vážně přemýšlel už hned po volbách 2010 o tom, že skončí, věděl ve vedení města i rady každý. Zhruba týden po volbách, po ukončení jedné společenské akce, mně řekl, že by mně rád v budoucnu viděl na místě starosty, i když ví, že jsem to nikdy nechtěl dělat. Současně mně požádal o to, abych o tom vážně přemýšlel. Ve své „hloupé důvěřivosti“ jsem to řekl jedné ze svých nejbližších spolupracovnic. Až o hodně později jsem zjistil, že to byla zásadní chyba. Zákulisní procesy se daly do pohybu.
Rozhodně musím tedy odmítnout to, že bych byl důvodem, proč pan starosta uvažoval o tom, že na jaře tohoto roku odejde z funkce. Důvodem byly jeho přetrvávající zdravotní problémy, které se rozhodl řešit. Na to si myslím, má každý z nás legitimní právo.
Vy jste registroval jeho nespokojenost? Řešili jste to někdy před tím, než situace takto vygradovala?
Pokud za registrováním nespokojenosti lze považovat hozenou židli, pak jsem to registroval. Ale teď vážně. Opakovaně jsem se vyjádřil, že podle mého názoru se neřeší adekvátním způsobem bezpečnostní situace ve městě. To bylo ale směrem k Láďovi Pokornému a říkám to už od jara minulého roku. Rovněž jsem se otevřeně vyjadřoval k malému pracovnímu výkonu některých kolegů a neřešení některých problémů města. Bylo to jak na poradách vedení, tak i na jednání rady města. To však považuji za zcela běžné a hlavně zdravé v jakémkoliv pracovním týmu, tedy věci si otevřeně říkat a snažit se hledat řešení. Řešení se však nehledala a někdy od léta tohoto roku jsem měl nepříjemný pocit, jako když se stávám ještě společně s Alenkou Winterovou nežádoucí. Začátkem srpna se objevil projekt spalovny na biomasu za areálem Benteleru, a na to demonstrace a sociální nepokoje. Časté mediální výstupy jsem považoval za nešťastné a vnímal jsem to tak, že takhle velká medializace poškozuje město. Najednou jsme Romburk a ne Rumburk, máme tady prý ghetta, jsme tady prý snad každý první nepřizpůsobivý a každý druhý rasista. Ceny nemovitostí v důsledku toho klesají, lékaři se sem kvůli tomu nechtějí stěhovat, investoři se na nás koukají skrz prsty. A to už „tekly nervy“ asi úplně všem a věci se daly do pohybu. Některým to už pak stačilo jen přiživit pomluvami a vylhanými „pravdami“.
Situace mezi vámi dvěma je v posledních týdnech napjatá. Jak lze dál v této atmosféře spolupracovat?
Situace byla skutečně hodně napjatá kolem říjnových zasedání zastupitelstva. Jsme měsíc po a komunikace mezi námi dvěma se vrací někam tam, kde měla být celou dobu. Každý den spolu s Alenkou Winterovou řešíme problémy města, jsem spolu na jednáních. Na pivo spolu ještě nechodíme, ale ze své strany to vnímám tak, že náš vztah je profesionální. A práce se nám všem třem kupodivu daří. Z tohoto pohledu dnes vnímám volbu třetího místostarosty města v prosinci 2008 jako nešťastnou. Jak říká staré moudré přísloví „Méně někdy znamená více“. Více hlavně komunikace.
Jeden z důvodů, který starosta uvádí jako příklad, proč byla důvěra mezi vámi dvěma narušena, jsou nešťastné veřejné zakázky na opravdu rumburských mostů. Starosta se domnívá, že tyto tendry, za které zodpovídáte, nebyly v souladu se zákonem. Opírá se přitom o právní výklad. Vaši právníci však tvrdí opak. Co je tedy podle vás jádrem sporu?
Samotný obsah právního posouzení předloženého 13.října členům rady a zastupitelstva města považuji za zdvořile řečeno „nešťastné“. To, jakým způsobem se to ze strany kolegů stalo, považuji za něco, co se mezi slušnými lidmi nedělá. Alespoň já sám bych to nikdy takto nedělal. Rovněž považuji za zcela nevhodné, že autorem tohoto stanoviska je osoba příbuzná z tajemnicí úřadu, tedy přímou podřízenou starosty. Obecným cílem byla podle mně od počátku diskreditace mé osoby, která měla posloužit k mému „odstřelu na jednu ránu“ a umožnit tak naplnění něčích ambicí na vyšší post či „vliv“a současně otevření cesty některým projektům, kterým jsem mohl eventuelně stát v cestě. To, že někteří aktéři této hry dokonce na zastupitelstvu města své proslovy četli, a ty na sebe navazovaly, mluví za vše.
Právní stanovisko, které jsem nedávno předložil zastupitelům k této problematice, se opírá o značně totožný případ posuzovaný nedávno Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže a zcela profesionálně dochází k závěru, že k pochybení nedošlo. Druhé mnou předložené stanovisko dochází ke stejnému závěru.
Na jednání rady města dne 10. listopadu dokonce starosta města konstatoval, že po prostudování těchto stanovisek předpokládá, že ÚOHS dospěje ke stejnému závěru a v tom případě nabídl svou veřejnou omluvu.
Zastupitelstvo požaduje, aby celou věc prošetřil Úřad pro hospodářskou soutěž (ÚHOS). Pokud zjistí, že je vše v pořádku, co se bude dít dál?
Požadavek zastupitelstva považuji za zcela v pořádku. Co bude „pokud …,“ to nevím. Je to stále příliš živé a jak už někdo přede mnou řekl „některé skvrny nelze odstranit bez poškození podstaty látky.“ Taky ale neumím hodit za hlavu třináct let společné práce.
Pokud se naopak prokáže, že k pochybení došlo, co to bude znamenat pro město?
Pro město by to znamenalo, že by mu byla za správní delikt porušení zákona vyměřena sankce. Ta by mohla být v řádu desítek až několika málo set tisíc korun.
Sankce za porušení rozpočtové kázně u dotovaných akcí podle podmínek není. Takže toto nehrozí. Vzhledem však k tomu, že takto postupovala absolutní většina měst postižených povodněmi v minulém roce, tak by si tentokrát ÚOHS přišel na své. To ale nepředpokládám.
A co to bude znamenat pro vás?
Pokud by byla sankce ze strany ÚOHS nakonec přece jen uložena, budu se k ní hlásit a škodu městu nahradím. V životě to už tak je, že za blbost se platí. O ostatním budou rozhodovat zastupitelé města.
