Po pár douškách ze sobotního večera, nebylo ranní vstávání a výprava na koníčky žádnou procházkou v růžové zahradě. Nicméně jsem se oklepal brzy a hned první dostih mě trefil v úžasné sázkařské formě. Vsazenou padesátikorunu jsem skoro zdvojnásobil a mohl jsem s klidem sledovat, jak Hegnus, kterému jsem věřil do třetího místa, protrhává jako první zorné pole cílové kamerky.
Tím také moje světlé momenty u okýnek bookmakerů skončily. I tak vě mě ale dostihy v pardubicíh znovu zanechaly pozitivní vzpomínky. Napětí stoupalo s každou minutou a start Velké v 16:25 zastihl závodiště praskající ve švech. I přes nepřízeň počasí si našlo cestu na slavnou českou steeplechase mnoho fanoušků. Mezi nimi naštěstí žádní radikální ochránci zvířat, kteří tu v roce 1992 svým jednáním napáchali nevídané škody jak na pověsti dostihu, tak ale i na zdraví některých účastníků. Incident, který mají na svědomí ochránci zvířat, rozpoutal divoké diskuze o osudu Velkého taxisova příkopu a také o osudu celé Velké pardubické.
Taxis už není, co býval
Tehdejší „boj o taxis“ v nějaké formě přetrvává dodnes. Nicméně faktem je, že se rozměry překážky do značné míry změnily a z pětimetrové jámy za 150 cm vysokým živým plotem je dnes už jen zmenšenina, která naštěstí tolik kontroverze nevyvolává. Na taxisově příkopu zůstává magická jeho historie a také fakt, že k jeho překonání se jezdec a kůň dostanou jenom jednou ročně a to právě při Velké pardubické.
Přesto sledují diváci přeskok legendární překážky vždy se zatajeným dechem a tribunami šumí obavy: „Zemřel tentokrát na taxisu nějaký kůň?“, „Přeskočili všichni?“ Dodnes zůstává klíčové si na překážku dobře najet a nechat koně dopadnout za příkopem na všechny čtyři, aby ustál převýšení (dopad je zrhuba o metr níž než odraz na skok).
Obtížnost závodu byla často srovnávána s Velkou národní, kterou Angličané přejmenovali na Velkou liverpoolskou. Konec diskuzím přinesla až výprava českých koní do anglie na tamní steepechase. Tu z našich koní dokončil jen jeden – kůň Valencio v roce 1987. A tak si Češi nechali nálepku nejtěžšího dostihu aspoň na pevnině.
Po incidentu s ochránci zvířat v osmdesátých letech a také po roce 1992, kdy do cíle pardubické doběhl pouze jediný kůň, přišel dostih o hlavního sponzora a smrákalo se na špatné časy. Do hry však vstoupil v té době nově založený Dostihový spolek, který udělal z barbarské podívané za ostnatým drátem více sportovní událost a vrátil závod do světla reflektorů.
Prapor startéra protnul vzduch…
Vypjatý závod studeného nedělního odpoledně na pardubickém závodišti nakonec absolvovalo pouhých 14 koní, bez výjimky českého chovu. Z patnácti přihlášených se omluvil pouze Teviot s žokejem Havelkou v sedle. Podle dostupných informací se kůň zranil v tréningu před závodem a komise mu nepovolila start.
Nevydařený závod to byl také pro šetsiletou Zulejku žokeje Šimůnka, která po druhé překážce neopokračovala, praskl jí totiž řemen. Favoritkou tak zůstávala Sixteen, bělka, která už v pardubicích několikrát triumfuovala a také Tiumen pod Josefem Váňou starším.
Na taxisu skončil letos jen jeden kůň – byl jím outsider Karlsbad, kterého rozptýlila voně pobíhající Zulejka a tak překážku neúspěšně zdolával skokem z místa. V čele steeplechase se dlouho držela Sixteen s Josefem Bartošem a Tiumen byl dokonce po zaváhání na taxisu nějakou dobu na chvostu pole.
Koně pak překonávali Velký vodní příkop, kde nechal zadní nohy černý kůň závodu, favorizovaný Klaus s Jaroslavem Myškou v sedle. „Škoda, do té doby skákal skvěle,“ řekl k tomu jenom Myška, který si ale nedělní počínání na závodiště může dát díky vítězstvím z kraje dne za rámeček.
Závod nedokončil ani Trezor (oficiálně kůň číslo 1000 v historii závodu), který nepřekonal Havlův skok. U tohoto konkrétního skoku se spíše spekulovalo o možném neúspěchu Klause, ten ale vypadl ještě něž se k Havlově skoku dostalo.
Následovalo ještě zadržení Liraina Josefa Váni mladšího. Po něm už jen nějaké ty proutky a souboj Sixteen s Tiumenem o prvenství. Ten rozhodl trisk cílovou rovinou, v němž byl úspěšnější Tiumen pod Josefem Váňou: „Už jsem myslel, že ji nedoženu,“ říká osmapadesátiletý Váňa po závodě dlouhém bezmála sedm kilometrů.
Legenda Vladimíra Hejmovského
Jediným starším vítězem Velké parubické je v histroických análech zaznamenaný Vadimír Hejmovský, kterému bylo v době jeho triumfu 59 let. Stalo se to 21. října 1951.
Hejmovský se začal jezdectvím plně zaobírat až po odchodu do penze roku 1948. Tehdy také koupil klisnu Stellu i její hříbě Asja, s níž toužil vyhrát Velkou Pardubickou. Nadějná Asja však závod nikdy k závodu nenastoupila, zahynula totiž po neštastné srážce s motocyklem.
Krátce po tragédii dostal Hejmovovský od přítele lékárníka Wernera z Opavy zapůjčeného hřebce Salvatora. Toho Hejmovský koučoval pouhý týden, i tak se ale s koněm dokázal natolik „spřátelit“, že ho nakonec bez jediného úderu bičem dostal do cíle Velké pardubické na prvním místě. V pamětech stojí, že Hejmovský na cílové rovince ke koni promlouval: „Salvatore, přidej, je to můj poslední dostih.“
9. září 1952 byl Hejmovský předvolán na informační oddělení ministerstva národní obrany a o den později 10. 9. 1952 spáchal sebevraždu skokem z okna budovy Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici.
Před Váňou tedy stojí překonání rekordu s působivým přběhem v pozadí a byla by škoda si úspěch Hejmovského pamatovat jen proto, že mu tehdy bylo 59 let.
https://youtu.be/ohc1QpfMtI0
A ještě jedna fotografie:
