Už je z toho takový folklór, třeba to někdy bude populární stejně, jako jízda králů ve Vlčnově. Napsalo se o tom tolik písmenek, až je to hanba. V sobotu 24. září se ve Varnsdorfu konal další turistický pochod. Nebo snad Kohoutí zápasy?
Média z tohohle koutu světa udělala válečnou zónu, lidi ze zbytku republiky se sem bojí jezdit, známí se mě na nic jiného neptají. A přitom stačí přijet kdykoli během týdne. Co během týdne, stačí půl dne před akcí. Projít se po městě, kde se kontejner na ulici hemží drobotinou, kontrolují za nezájmu okolojdoucích, jestli by se nenašlo něco k užitku. Jejich otci, tlačícími plné kárky a kočárky do vrat výkupny. Mládeží, která mezi supermarkety vytrhává jakési krabice z igelitových fólií. Holé lebky nikde, kolem ubytoven nikdo nečíhá s připravenými zápalnými láhvemi, nikde se tu nesrocují němečtí radikálové… Jen o víkendech se pokaždé sjedou nakrknutí novináři, fotografové, kameramani, zpravodajci a reportéři, kteří by s radostí seděli na zahrádce, malovali kuchyň, poslouchali hudbu, ale které koláče sledovanosti nutí týden co týden směřovat k nám na náhorní Karabach.
Minulý týden se pochod rozpustil před ubytovnou u Červeného kostela. Do poslední chvíle proti sobě stála zeď potících se těžkooděnců v kuklách a rozčilených místních, nakrknutých kvůli mlátičce na mostku u KWL. Výkřiky, zloba, sem tam sprosté slovo. Odpadla jedna skupinka, druhá, třetí – až do vytracena. Stojím o pár metrů dál se známými, na jedné straně vozovky si zástup sundává helmy a kukly, sápe se žíznivě po lahvích, na druhé straně rodiče odvádějí děti domů z dosud nevídané show. A náhle se z jedné strany na druhou nese „Jééé, ahoj Pavle, co ty tady děláš? Tebe sem taky poslali?“
Nebylo by lepší, kdyby sem jezdili na stáž studenti nějaké školy studovat psychologii davu?
