I když to ještě hodinu před začátkem rumburské demonstrace vypadalo, že přijde sotva pár desítek občanů, nakonec bylo náměstí i město plné a akce se protáhla do pozdních nočních hodin. Podle střízlivých odhadů se na náměstí sešlo patnáct stovek rozčilených, kteří hledali odpovědi na svou otázku: kdy se situace změní,kdy budou nepřizpůsobiví donuceni žít podle pravidel normální, většinové společnosti, kdy budou trestáni za činy, které trest zaslouží a kdy budou – nejlépe – přestěhováni někam jinam. Jaroslav Foldyna, který promluvil jako první, vyhodnotil situaci tak, že výběžek se stává skládkou, kam jsou nepřizpůsobiví odkládáni k malé radosti místních, starosta Sykáček a starosta Zoser mluvili o potřebě nových zákoných norem, které by samosprávám umožnily situaci adekvátně řešit a reagovat na ni, to vše k malé radosti naslouchajících. Což lze pochopit. Tyto normy měly být schváleny dávno, zhruba před dvaceti lety. S úspěchem se naopak setkalo vystoupení Josefa Mašína, jednoho z organizátorů původně naplánované demonstrace neformální skupiny Občanský odpor Rumburk, který požadoval okamžitý odsun a nastolení pořádku. Pochopitelné požadavky, které se však takto jednoduše dají řešit pouze pogromem, což ale není zrovna civilizované řešení.
Organizátoři poté odvezli mikrofony a snad doufali, že se shromáždění lidé spořádaně rozejdou do svých domovů; opak byl pravdou.
Poté co si shromáždění zazpívali hymnu (zemský ráj to napohled …) vydali se do oblasti rumburského trojúhelníku s úmyslem naznačit tamním obyvatelům, co o nich soudí. Paradoxně se správce těchto domů, který jejich obyvatele sympaticky a srdnatě bránil, dostal za necelou hodinku do křížku s jedním pubescentním Romem, který mu vyhrožoval smrtí. To jsou paradoxy.
Chvíli to vypadalo, že bude konec. Průvod, stále několika stovek spíše mladších účastníků, se však vydal na pochod městem a stále citelněji bylo cítit, že touží po konfliktu, po vybití své společné energie, po odvetě. Jak poznamenal jeden kolega novinář, je to posun, kdy ulicemi nepochodují jenom známé holé lebky, ale vlastně více méně spořádaní mládežníci včetně matek s dětmi. Situace se prostě radikalizuje.
Průvod nakonec zamířil pod Strážný vrch, kde je dům ve kterém bydlel jeden z útočníků v bitce, která minulý týden tyhle události nastartovala. Policisty v tu chvíli nebylo vidět, situaci monitoroval pouze vrtulník a členové antikonflitního týmu.
Policejní jednotka však nakonec nasazena byla, oblast uzavřela a nervozita stoupla o sto procent. Pochodující se rozutekli mezi zahrady a domky, někteří zaútočili nezralými jablky, policisté přitvrdili, psi štěkali. Došlo k několika velmi sporným zadržením, kuriozně třeba k zadržení kolegy Bengy ze serveru romea.cz se zdůvodněním, že fotografoval DRZE, policisté zadrželi i Michala Němečeka, který byl obětí napadení minulý týden.
Dav i policisté se nakonec sešli před domem, a možná i proto, že jak demonstranti tak policisté byli unaveni, začali konečně normálně lidsky diskutovat a dokázali se shodnout.
Situace se uklidňovala, nahlášený příjezd radikálů z eNDéeR se ukázal pouze fámou. Byl nejvyšší čas proběhnout sprchou a zhodnotit situaci.
Není nadále představitelné, že stále početnější skupina obyvatel bude dotovaná státem a podporovaná ve své, v podstatě, asociální existenci.
Politický koncept řešení neexistuje, deklarovaná vůle je pouze deklarovaná, super politická korektnost spíš škodí a problémy zamlžuje.
Masivní nasazení policistů může sociální výbuch pouze pozdržet, nikoli definitivně odvrátit.
Za pozitivní naopak můžeme považovat vyjádření hromadně nasazených žurnalistů, kteří tak mnohdy mohli obdivovat krásy našeho kraje a někteří si to tu, namoutěkutě, zamilovali. Otázkou zůstává, jak dlouho to tu krásné zůstane.
